Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Když se jde do války...

26.11.2015

Motto:
Válka, bože, válka,
jaká to rajská hudba pro uši vojáka,
tamtamy děl, staccato kulometů
a do toho sbor znásilňovaných žen!

“Když se jde do války, tak se musí křičet hurá, to mně nikdo nevymluví. Jenomže von nikdo nekřičel, proto jsem já, starý voják, vykřikl ta slova”. Těmito slovy se hájil Švejk na policejním komisařství, kam byl předveden strážníkem pro veřejné pobuřování. Já jsem si tuto citaci vypůjčil od Jaroslava Haška, abych ji použil jako úvod ke svému zamyšlení nad pojmem slova - válka.

K tomuto kroku jsem dospěl na základě prohlášení francouzského prezidenta Hollande, který řekl, že Francie vyhlašuje Islámskému státu válku. Aniž bych měl v úmyslu výrok francouzského prezidenta nějak bagatelizovat, přesto mně to připadá, jako žonglování se slovíčky. Chápu, že šok z útoku islámských teroristů v Paříži může slovní vyjádření zformulovat do podoby, kdy si plně neuvědomujeme jeho pravý význam. Proto se v následujících řádcích pokusím válku “představit” v tom “nejobjektivnějším” světle.

Zajisté si řeknete: “Co nám to tu chce ten rozumbrada namluvit?” Dovolte proto, abych nejdříve uvedl svoji kvalifikační výbavu, která mně umožňuje se k danému tématu vyjádřit.

Narodil jsem se ve válečném roce, kdy Němci přepadli bývalý Sovětský svaz. Nebylo co jíst. Otec byl zavřený ve vězení, jelikož nesouhlasil s politikou nucených prací, kterou aplikovali Němci na našem národě. Bydleli jsme s matkou na vesnici, a tak máma chodila po polích a sbírala zapomenuté klásky, které tam zůstaly po žních. Zrníčka obilí, které z toho vykřesala, pak mlela na kafemlejnku a z toho dělala placky. Ještě dnes cítím v krku, jak mě tam škrábaly, protože to nebyla mouka, nýbrž otruby, ale nějak jsme to přežili.

Moji oba dva dědové bojovali v zákopech první světové války. Tam každý z nich chytil průstřel krku, ale jelikož to byly zásahy do masa, tak to přežili. Když jsem se dědy ptal, jak vypadá válka, tak mně odpověděl: ”Běž na zahradu, tam si vykopej jámu, do které se celý schováš, a buď tam čtyři roky, v zimě, v létě, za každého počasí. Já ti tam občas přinesu nějaké jídlo a řeknu sousedům, aby tam po tobě stříleli, sem tam občas hodili nějaký ten granát, jo ještě jsem zapomněl na kanóny, ty umějí pěkně trhat lidská těla na kusy. A to není ještě všechno, občas nějaká ta nemoc, vši a tisíce dalších věcí, které dovedou člověku pěkně znepříjemnit život. Taková je válka.”

Můj otec, jak jsem zmínil, byl za druhé světové války zavřený v kriminálu. Jako vězni museli likvidovat nevybuchlé bomby po náletech. Když jsem se ho ptal, jaké to bylo, tak odpověděl: ”Občas tam byly i světlé stránky, to když jsme likvidovali bombardovaný pivovar. To jsme se i s dozorci vožrali a bylo nám dobře. Tenkrát jsem dokonce po pivu i nějaké deko přibral. Mimo toho jsme měli k jídlu jen polévku z plátku červené řepy a k tomu krajíček chleba. Bylo to sice vo hubu, protože když máš zmrzlé ruce a v hlavě ti buší permoníci, tak se ty nevybuchlé bomby zneškodňují daleko obtížněji. Pokud si ale vzpomínám, tak to odskákali jenom dva vězni z naší party. Jednomu to bouchlo pod rukama a druhý, když to viděl, tak začal utíkat pryč, dozorci mysleli, že zdrhá, tak ho zastřelili. Jinak to celé stálo za lejno.” Jen pro úplnost, otec tam prodělal zápal plic, omrzly mu tam nohy, takže mu museli na pravé amputovat dva prsty. Následky války si nesl s sebou celý život, a tak nás docela brzo na svůj věk opustil.

Moji dva strejdové z matčiny strany, Vasil a Michal, bojovali se zbraní v ruce v zákopech druhé světové války. Jelikož bydleli na Podkarpatské Rusi, byli po zániku Československa a zabrání tohoto území Maďarskem nahnáni do jejich armády a posláni na frontu bojovat proti Rusku. Pak když padli do zajetí, byli posláni Rusy do gulagu, kde si nějaký ten měsíc pobyli, než vyšlo nařízení, že Rusíni se mohou přihlásit do nově formované Československé armády. Tam oba prodělali celé tažení naší vojenské jednotky až do Československa. Strejda Vasil dostal i vysoké vyznamenání za statečnost. Když jsem se ho na to ptal, tak mi vyprávěl: “To bylo na Slovensku u Liptovského Mikuláše. Naše družstvo tam bránilo jednu vesnici, kde jsme měli uskladněný proviant. Já nevím, jestli to ti Němci věděli a chtěli nám to sežrat, ale útočili jako vzteklí. Já jsem byl se svým podavačem u kulometu a pálil, jak jen to šlo. Najednou koukám, že podavač to koupil a bylo po něm, volám, aby mně šel někdo pomoct, ale já jsem tam byl sám. Ostatní z družstva zbaběle všichni utekli a mne tam nechali samotného Co mně zbývalo, zalehnul jsem ke kulometu, protože utéct už nešlo, a pálil dál. Jenomže mě trefili do ukazováčku na pravé ruce, a to tak, že visel jenom na kůži. Tak jsem ho utrhnul, hodil směrem k Němcům a zařval: ”Sežerte si ho hajzlové, když jste mi ho ustřelili!” Zastřelenému podavači jsem utrhnul kus košile, tou obvázal ruku, protože z ní crčela krev jak z vodovodu. Kulomet jsem přehodil do levého podpaždí a znovu Němce kosil. Mezitím vzadu za mnou velitel roty zjistil, co se stalo. Jednoho z těch zbabělců okamžitě na místě zastřelil a ostatní hnal před sebou zpátky ke mně. Když to Němci viděli, tak se stáhli zpátky.”

To strejda Michal vyprávěl trochu jiný příběh a nezapomněl k tomu dodat, jak je ten Pánbůh spravedlivý. Když byl odvelen k maďarské armádě, tak tam s Rusíny zacházeli hůř, než se zvěří. Na frontě je posílali na ty nejtěžší a nejnebezpečnější úseky. Když se strejda jednou nějak zdráhal jít na zteč, zařval na něj maďarský oficír: ”Koukej vyrazit vpřed, ty svině rusínská, nebo tě tu zastřelím.” Pak když v řadách československé armády vyrazil na zteč proti německo-maďarské jednotce někde na Slovensku a když dobyli jejich postavení, co neviděl, proti němu klečel na zemi ten oficír, co ho chtěl zastřelit, a se sepjatýma rukama škemral o milost. Tak ho strejda Michal vzal pažbou přes makovici a byl pokoj.

Já sám jsem “vyučený” voják z povolání, takže toho o vojně něco trochu vím a možná nebýt roku 1968, mohl ze mne dnes být několikahvězdičkový generál. Jenomže v roce 1968 nás “vyrvaly” ze spárů kapitalistů armády Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem a já to odmítnl nějak akceptovat a slibnou kariéru vojáka z povolání po deseti letech služby opustil. Nijak toho nelituji, protože jsem jakožto “pomýlený” element dopadl celkem ještě dobře, jelikož jsem nebyl v KSČ. Ti, co byli v KSČ a museli armádu opustit, byli označeni za “zrádce” a nezbývalo jim nic jiného než lopata.

Pak mně osud “dopřál” poznat válku v Afghánistánu, Iráku, Libanonu a Sýrii, ve službách vlasti. O každé zemi by se daly napsat stohy papíru na téma válka, ale já se jen krátce zastavím u Sýrie, protože to je dnes takový moderní námět, abych vám trochu přiblížil ducha války. Na roztrhaná těla v ulicích měst po teroristických útocích si brzy zvyknete, ale stejně mám pořád před očima ty igelitové tašky “sběračů”, kteří do nich ukládali zbytky těl, co tam zůstaly ležet. Tamhle kus ruky, prst, noha, žaludek, střevo, ledvina... a šup s tím do igelitky. Co s tím dělali dál, jsem se nikdy neptal. Jenom nezapomenu na obrázek, kdy alawitskému generálovi poslali bojovníci “umírněné” opozice v balíku znetvořené tělo jeho syna, který měl usekané ruce, nohy a v ústech nacpané uříznuté přirození. Stejně tak nezapomenu na obrázek, když Asadovi vojáci na předměstí Damašku dobyli jednu čtvrť, bojovníci “umírněné” opozice zalezli do kanálu a ke vchodu do toho kanálu nahnali děti a ženy, aby tam dělaly zeď a vládní vojáci za nimi nemohli. Ti se s tím však nijak nepárali, naházeli tam granáty a bylo vystaráno.

Doufám, že jsem vás dostatečně “naladil”, abychom mohli probrat téma války z filozofického hlediska. Jeden moudrý člověk prohlásil: ”Dějiny lidstva jsou ve skutečnosti dějinami válek.” Zákonitě si musíte položit otázku: ”Když každá válka působí tolik hrůz a utrpení, proč je lidé znovu a znovu začínají?” Odpověď je velmi prostá. Protože války svojí podstatou naplňují Darwinovu evoluční teorii o výběru druhů a spouštěcím mechanismem každé války je v principu testosteron a lidská blbost. Jejich třaskavá směs spolehlivě zažehne začátek jakékoliv války. Pokud to krátce shrneme, tak můžeme s určitostí prohlásit, že války jsou nositeli pokroku, a to nejen v lidské společnosti, ale v celé živočišné říši. Když se kolem sebe podíváte, tak jenom vidíte neustálý boj (čili válku) jednoho proti druhému anebo jedněch proti druhým. Je to smutné, ale Pánbůh/příroda (ať si každý dosadí podle svého přesvědčení) nic lepšího po ruce nemá. “Jak prosté, milý Watsone,” řekl by Sherlock Holmes.

Teď asi čekáte, že to začnu zdůvodňovat. Ne, nechám to na vás, ať se s tím potrápí každý z vás, protože mně by to zabralo dalších deset stránek. A ten, kdo je přesvědčen o jiné “pravdě”, tak toho stejně nepřesvědčím a toho, kdo respektuje přírodní zákony, přesvědčovat nemusím.

Celým tím předešlým povídáním jsem vás chtěl jenom přivést k jádru pudla. Jestliže pan prezident Hollande prohlásí, že vyhlásil válku Islámskému státu, tak se ptám: “Jakou válku, podle válečných pravidel nebo podle pravidel války?” Válečná pravidla jsou definována v Ženevské úmluvě z roku 1949 a jejích dodatcích z roku 1977. Podle pravidel války se řídí Islámský stát. Když se my budeme řídit válečnými pravidly a oni pravidly války, pak se zákonitě ocitáme v nevýhodném asymetrickém postavení, jehož důsledkem musí logicky být porážka západní civilizace. Pokud se rozhodneme pro válku podle pravidel, která v tom případě znamenají, že města jako Rakka a Mosul měla být již dávno srovnána se zemí, pak míroví aktivisté ve spolupráci se sluníčkáři a dalšími pseudohumanistickými potřeštěnci spustí takový povyk, že neznám politika, který by se k tomu odhodlal. Co z toho vyplývá, si jistě každý z vás odvodí sám.

Přátelé se mne často ptají: “A to mezi muslimy nejsou umírnění muslimové?“ Na to jim odpovídám: ”Samozřejmě, že jsou a je jich většina a já sám mám mezi nimi spoustu známých. Jenomže také na devadesát devět procent vím, že kdyby došlo na lámání chleba, pak i ten nejumírněnější muslim bude dělat to, co mu řekne ten, který za ním vzadu bude držet v rukou kalašnikova.”

Možná stojí za zmínku, abych se s vámi podělil o názor jednoho mého dobrého známého muslima. Když jsem se ho ptal, zda si myslí, že jen dvacet procent muslimů je radikálních a zbytek umírněných, tak mi na to odpověděl: ”Samozřejmě, a divíš se tomu, i když dnes se to procento umírněných stále více snižuje. A za to můžete vy v Evropě a Americe. Muslimové jsou stejní jako ostatní lidé a půjdou s tím, kdo je silnější. Jen blázen by šel do spolku s někým, kdo je posera, protože takový člověk nebo stát je odsouzen k zániku. Co teď kolem sebe muslimové vidí? Jak Západ bezmocně již přes rok bombarduje ISIL, který Turecko se Saúdskou Arábií různými způsoby podporují, tak kdo je tady silnější? Všichni muslimové dnes už vědí, že Západ to prohrál, tak proč by se měli přimknout k Evropě a Americe, které je před Islámským státem stejně neochrání. Takovou blbost může udělat jenom hlupák a to muslimové opravdu nejsou.”

Na závěr svého povídaní bych chtěl touto cestou vzkázat Frantovi Ringo Čechovi, který dostal 28. října letošního roku od prezidenta vyznamenání a na otázku ohledně uprchlíku odpověděl: ”Já se toho už nedožiji, ale vy si ještě zastřílíte,” následující: “Fando (tento familiérní tón jsem si dovolil, protože jsme vrstevníci, tak mi to snad promine), bohužel se mýlíš, oni si nezastřílí, protože oni už stojí s rukama nad hlavou.”

Jenom mi stále vrtá hlavou, kde soudruzi udělali chybu.



zpět na článek