Oč méně je to výročí kulaté, o to je tragičtější. Právě před 68 lety přišla rozhodnutím státního soudu o svobodu herečka Jiřina Štěpničková, která se po únorovém komunistickém puči rozhodla i se svým čtyřletým synkem využít šance ilegálně opustit vlast a začít nový život a novou kariéru na Západě.

Jenže i ona naletěla na nápadem i inscenováním geniální, leč veskrze zločinný plán Státní bezpečnosti zastavit tímto drastickým a zbabělým způsobem narůstající občanskou emigraci. Pozadí akce Kámen a praktiky příslušníků StB jsou dnes již dostatečně známé i díky nedávné premiéře filmu Past.

Sprostá provokace komunistického režimu, zrádná léčka. Draze zaplacený příslib ilegálního převedení přes státní hranici do údajné americké okupační zóny zřízené ještě dávno před skutečnou zadrátovanou hranicí, komedie perfektně angličtinou hovořících příslušníků StB v amerických uniformách při sepisování protokolu s uvedením pohnutek emigrace, který se pak stal součástí soudní obžaloby a základem stovek vynesených drastických výstražných trestů.

Filmové katově ženě hrozila skutečná šibenice

V procesu, v němž bylo o vině a trestu rozhodnuto ještě před tím, než začal, Jiřině Štěpničkové nepomohlo ani to, že jako oblíbená herečka měla před rokem 1939 a německou okupací na svém kontě desítky divadelních a filmových rolí a během protektorátu přijala role pouze v několika česky mluvících filmech (připomeňme si alespoň hubatou katovu ženu Rosinu v Počestných paních pardubických).

Měla sloužit jako odstrašující příklad, že se režim nebojí bez okolků tvrdě vypořádat se „zradou“ i těch nejoblíbenějších a nejobdivovanějších. Stejně jako si z řad sportovců vybral třeba hokejového brankáře Bohumila Modrého, mistra světa z roku 1949. Měli oba v té tragikomedii komunistického režiséra totožné role: oba vyprovokovaní a obelhaní, každý po dvoudenním zmanipulovaném procesu odsouzený na patnáct let. K tomu nejvyššímu trestu ztráty svobody, protože už následující na žebříčku msty znamenal šibenici. Tak jak ji pro Štěpničkovou vyžadovaly dokonce některé její kolegyně na stranické schůzi Divadla čs. armády na Vinohradech.

Jít s lidem proti státní moci není vždy jedno a totéž

Tato smutná událost však není pravým důvodem k dnešnímu připomenutí a zamyšlení. Více se týká tématu odolnosti herecké profese v oněch poúnorových mlýnských kamenech drtících nejen charaktery. Poté, kdy odloučena od syna již dva roky trpěla v pardubické ženské věznici, se dopisem na nejvyššího muže země Antonína Zápotockého s žádostí o udělení prezidentské milosti obrátili čelní představitelé českého divadla a kultury. Důležitá připomínka pro srovnání doby a událostí, lidí a jejich míry rozvahy i odvahy.

Doby tehdejšího pořádku a celospolečenské disciplíny, protože určené mantinely tvrdé režimní diktatury, které se málokdo odvážil jakkoli vzepřít. Srovnání s dneškem na hlavu postavené chaotické demokracie, s níž si pořádně neví rady nikdo počínaje nejvyššími představiteli státu přes pořádkové složky i nejdůležitější pimprlata domácího politického divadélka až k těm ostatním, tzv. obyčejnému lidu, včetně několika zanedbatelných byť nejhlasitějších smutných postav scény kulturní.

Ukřičený pane režisére Hřebejku

Schválně: dokázal byste se v oné době patnáct let před vaším narozením, kdy veřejný vzdor totalitě hrozil byť jenom pouhým zákazem další umělecké činnosti, v podobné situaci zachovat jako jistý váš předchůdce Martin Frič? A vy ostatní demokraté z leknutí, jejichž jména není nutno připomínat, protože se o své zviditelnění pečlivě staráte sami. A když už ne z prken, která znamenají svět, tak alespoň z tribuny, která znamená pláň.

Dokázali byste za podobných okolností stanout v jednom šiku a svůj podpis přidat k žádosti Jaroslava Průchy, Zdeňka Štěpánka, Ladislava Peška, Dany Medřické, Bohuše Záhorského, Růženy Naskové, Eduarda Kohouta, Zdeny Baldové, Leopoldy Dostalové či Jaroslava Vojty? Nebo byste podepisovali, jak je vám bližší, manifesty likvidační, tak jako ony tři kolegyně Štěpničkové z Vinohradského; ty zase nejmenované proto, že ona sama jim časem odpustila.

Vaši předchůdci (a není třeba zdůrazňovat, že skuteční velikáni divadla, umělci vskutku národní nejen podle úředního výnosu či libovůle jedince) dosáhli společným statečným vystoupením alespoň toho neuvěřitelného, že Jiřině Štěpničkové byl trest o třetinu snížen, což následně vedlo i k jejímu podmíněnému propuštění.

Takže se vnucuje závěrečná otázka: A co vy, současní stateční? Zmůžete se v časech, kdy o skutečné totalitě minulosti možné něco víte akorát tak z vyprávění, na víc, než jenom na fňukání a zmatené, mnohdy přisprostlé výkřiky? Nebo i nadále míníte v koronavirem ušmudlaném zrcadle doby i nadále litovat jenom sami sebe?