Pan Hvížďala ve svém komentáři Komu chybí levice (Neviditelný pes, 1.11.2021) předložil mj. tuto myšlenku: „A kvůli čtyřicetiletému ustrnutí v době budování tzv. socialismu jsme se odnaučili překonávat krize a vnímat klimatickou změnu jako hlavní ohrožení i dynamiku rozvoje.“ (zvýrazněno J.K.)

Nejprve se krátce pozastavme nad otázkou, kdy že jsme to tady začali budovat ten socialismus. Konvenčně bychom asi řekli, že v r. 1948. Nabízejí se ale přinejmenším ještě 3 roky ve XX. století: 1943, 1938 a 1918. Pan Hvížďala má samozřejmě na mysli tu konvenční variantu (viz věta z jeho článku, která předchází té výše citované…).

Marně však přemýšlím, kdy a kdo před rokem 1948 vnímal klimatickou změnu jako hlavní ohrožení i dynamiku rozvoje. Ne tedy, že by nebyli lidé (zejména ve vědeckých kruzích), kteří přemýšleli o změnách klimatu, ke kterým v průběhu dějin na Zemi, nebo v jednotlivých částech Země, docházelo. Ale dokud mi někdo neprokáže opak, troufám si tvrdit, že klimatickou změnu jako hlavní ohrožení i dynamiku rozvoje nevnímal před rokem 1948 vůbec nikdo. A to nejen u nás (v Československu, v zemích Koruny české, v Horní zemi…), ale ve světě vůbec, ten vyspělý nevyjímaje. A dobrá, možná že bychom nějakého takového blouznivého vizionáře našli – rozhodně však nelze hovořit o něčem, co by společnost „uměla“ a budování socialismu ji to „odnaučilo“.

Tohle se „učíme“ všichni zhruba až od roku 1972, kdy Římský klub vydal své „Meze růstu“. A učíme se hlavně orwellovské schopnosti neustále měnit dějiny a rychle zapomínat (v tomhle nám ovšem poskytl socialismus průpravu naprosto skvělou!). Protože kdybychom nepěstovali právě tuto schopnost, museli bychom alarmisty, jejichž děsuplné předpovědi byly opakovaně skutečností usvědčeny coby pouhé báje, dávno poslat dělat něco užitečnějšího (přinejmenším formou přiškrcení veřejných prostředků, které do toho tečou…). Zajímalo by mě, jakou roli v tom hraje skutečnost, že někteří lidé se prostě rádi bojí. Kdyby tomu tak nebylo, asi by horrory nebyly tak oblíbeným žánrem. Film však skončí, nebo jej dokonce lze vypnout. Když ale horror zuří všude kolem, bez konce a bez reklamních přestávek, no tak není divu, že z takového toho (pro některé) příjemného šimrání vzniká dříve či později regulérní panická úzkost. Se skutečně vyděšeným člověkem pak ovšem prakticky není možná racionální debata – což, obávám se, celkové úrovni veřejné diskuse k tomuto tématu vcelku odpovídá. Ale to už je poněkud jiné téma.

Zbývá otázka, co pudí tak zkušeného komentátora, jakým pan Hvížďala nepochybně je, k tomu, aby se dopouštěl takových faktických nesmyslů. Vypadá to jako jakási povinná úlitba (že by v tom hrál roli probíhající summit v Glasgow?). Ta „klimatická změna“ totiž zrovna v tomto jeho komentáři nehraje vůbec žádnou roli: text by měl úplně stejné vyznění i bez ní. Ta věta by prostě končila za slovem „krize“. Smysl dalších vět by nebyl ničím oslaben: „Toho v celé střední Evropě využívají noví autokraté, kteří slibují, že vše za občany vyřeší. Spoléhají na to, že občané si zvykli delegovat odpovědnost za sebe na stát.“ To, že občané si zvykli delegovat odpovědnost za sebe na stát, by asi v USA ledaskdo řekl o celé Evropě, nejen o té střední. Zamýšlím se konečně, zda by tohle pan Hvížďala řekl antikomunistickým disidentům z FIDESZu a PiS do očí – protože koho jiného má asi na mysli, že?

Autor je předsedou Konzervativní strany