Je to paradox, ale u nás na hospodářskou krizi doplácejí zejména ti největší pracanti - Vietnamci. Poznal jsem je poměrně důvěrně; čtyřikrát jsem procestoval Vietnam od Saigonu až po čínské hranice.

Od časného rána až do hluboké noci, den co den, prodávali ve městech ve svých krámcích, dílnách nebo v šicích salonech, na venkově neúnavně pracovali v šíleném vedru, nejhorším klimatu na světě a nesnesitelné vlhkosti vzduchu na rýžových polích, v sadech gumovníků nebo na rybářských bárkách na pobřeží Jihočínského moře. Přežili válečníky několika národů; Francouze, Japonce, znovu Francouze, pak Američany, kteří jim za deset roků války zničili zemi dvanácti miliony tun bomb kobercových náletů, granátů, dělostřeleckých střel a min… A nakonec ještě agresivní Číňany…

Dnes asi 60tisícový zlomek z jejich více než 70 milionů žije v Česku. A ve stejně usilovném a neúnavném pracovním rytmu jako u sebe doma. Kdysi byli první, kdo nás v totalitě zásobovali oblečením z džínoviny a prvními digitálními hodinkami. Pravda, moc se zatím nepopasovali s českou legislativou, ale chybami se člověk i Vietnamec učí. A dnes obzvláště, když svět loni zachvátila recese a jako prvních se dotkla českých Vietnamců. Byli propuštěni z těžce získaných zaměstnání, zrušena byla většina jejich tržnic, takže se jich už přes sto vypravilo zpět do Vietnamu. S darovanou letenkou tam a 500 eury jako kompenzací za jejich mnohaleté ekonomicky výhodné působení u nás, kdy nám nejednou vytrhli trn z paty. Uměli totiž každou práci, navíc se žádné na rozdíl od Čechů neštítili a bylo na ně vždycky spolehnutí.

Vzhledem k tomu, že mnozí museli dát úplatek až 15 tisíc USD svému úředníkovi ve Vietnamu, aby se mohli dostat do Česka, je pro ně nyní ztráta výdělků katastrofa. Proto většina ani nemůže využít české nabídky letenky a eur, jelikož by se nemohli vrátit domů jako velcí dlužníci. A tak se dali na rizikovou cestu - na pěstování marihuany seté (Cannabis sativa) ve velkém, tzv. pod střechou. To je podle Národní protidrogové centrály (NPC) na české drogové scéně byznys, který už zcela ovládli Vietnamci. Ze 79 loni odhalených zastřešených velkopěstíren jich provozovali rovných 70. V roce 2005 policie registrovala pouze jeden případ vietnamské velkopěstírny.

Konopí a z něho vyráběná marihuana je určena pro domácí trh, ale i na vývoz do dalších evropských států. Police však udělala na Vietnamce v jejich beznadějné životní situace zátah a v pěstírnách zajistila tisíce rostlin konopí, desítky kilogramů finální sušené marihuany a stovky dalších pomůcek pro nelegální pěstování.

Jak z toho maléru? Hypoteticky bych věděl - vystěhovat se do Dánska, kde je uprostřed Kodaně čtvrť, v níž se v roce 1971 v opuštěném vojenském objektu usadila komunita hippies a 26. září 1976 vyhlásila svůj svobodný stát Christiania, uznávaný také vládou a městskými úřady jako sociální experiment. Svérázná komunita “dětí květin” obhajovala nahotu, kouření marihuany a anarchistické ideje státu bez aut a policistů. Byl to pro mě šok, když jsem vešel zvláštní branou do Christianie při oslavě svých třicetin. Pitoreskní seskupení domků a domečků, na jejichž zahrádkách lidé pěstují marihuanu, k čemuž je opravňuje zvláštní privilegium. Do roku 2003 bylo v Christianii povolené prodávat hašiš na hlavní ulici „Pusher Street“. Dříve město Kodaň tolerovalo prodej lehkých drog běžně ve stáncích.

Sám jsem se zvědavosti koupil kousek hašiše za 100 dánských korun a jednoho “jointa” za třicet. Být v Christianii a nedovolit si malý rozmar v podobě symbolického rauše jedním “skunkem”, mariánkou nebo trávou, balenou do cigaretových papírků. Dnes se dá takový stánek s nabídkou několika druhů marihuany a hašiše vidět už jen v muzeu. Obyvatelé alternativního městečka jsou nekompromisně proti tvrdým drogám a povolený byl vždy pouze hašiš. Na mnoha místech Christianie jsem mohl číst plakáty s pravidly, která zde musí ať obyvatelé či návštěvníci dodržovat. Hlavními body jsou přísný zákaz držení zbraní, tvrdých drog, užívání násilí a již řečený zákaz používaní motorových dopravních prostředků. Asi tisícovka obyvatel Christianie sem přišla, vlastně přijela na základě lákání v alternativním tisku sloganem „Emigrujte autobusem číslo 8!“. Lidé tak objevili sami sebe, dostatek zeleně, squatteři a alternativní snílkové zase svoje „svobodné město”.

Teď to však po pětařiceti letech vypadá, že se Christianie nedožije dalšího jubilea.

„Zachraňte Christianii jako sociální experiment s vlastní samosprávou a kulturními hodnotami, jako místo s domy, kde si mohou dovolit bydlet chudí lidé, jako místo, které nepodléhá státním ani korporačním projektům na obnovu,“ píše se na internetové stránce Christianie. Uzavření Christianie je zde srovnáváno se stržením newyorské Sochy svobody. Zřejmě nepomůže ani fakt, že tetrahydrocannabiol, látka obsažená v konopí, podporuje ničení zhoubných rakovinných buněk v mozku. Podle posledních výzkumů je ovlivňuje natolik, že se „požírají“ samy mezi sebou.

Takže, pokud by si naši pilní Vietnamci popílili, mohli by se nastěhovat do Christianie, než ji definitovně zruší, a místo velkoplošných pěstíren marihuany, českými policisty tvrdě ničených, by mohli mít legálně alespoň svá políčka konopí na zahrádce. Když mohou Romové prchat za sociálními dávkami do Kanady, proč by Vietnamci nemohli vycestovat do Kodaně za prací…? Dánsko je prý lákavější než Toronto…

Pokud by ale nemínili změnit Christianii v jednu velkoplošnou pěstírnu marihuany…

Olser.cz