SPOLEČNOST: Když filmy jsou jen kašírka
Dívka srdceryvně pláče nad tělem svého zabitého milence. Její slzy jsou z glycerinu. jeho krev je z kečupu či přírodního barviva, umně zahuštěného na sytě rudou barvu. Pravé slzy roní jen dojmuté divačky a pravá krev rychleji proudí jen divákům se zvýšenou hypertenzí...
Pak začne zběsilá bouře, konec světa; zem bičují proudy vody, orkán ohýbá stromy a povětřím létají střechy domů, kutálejí se auta a kvílí meluzína... A reál? Kulisáci buší do hromových plechů, zvukaři pouštějí komputerově zmixované hromy blesky a do toho pumpují hasiči svými stříkačkami vodní pohromu. Nad nimi hučí obří větráky, posílené leteckým motorem, jehož turbo svým vzduchovým proudem ohýbá, co se dá.
A co nezvládne reaktivní turbínová posila, to má na starosti počítačová simulace a mistři akustických efektů, kteří s dokonale připravenými nahrávkami nejrůznějších pazvuků a jejich ozvěn věrně napodobují řádění všech možných i nemožných živlů...
Když se přírodní šílení uklidní, svět se ocitne pod kontrolou mohutných reflektorů s přesně upravenými filtry, věrně ztvárňujícími svými luxy podvečerní romantický svit zapadajícího slunce.
To blažené ,přírodní´ světlo dopadá také do ložnice milujcího se páru. Vzdechy, přerývané sténání a výkřiky rozkoše jsou ve skutečnosti jen pečlivě natrénovaná dechová cvičení s bromem proti nežádoucí erekci...
A v nedaleké nemocnici se sklánějí chirurgové na operačním sále nad tělem sličné ženy, které právě transplantují srdce. Srdnatý primář, jemuž sestra stírá z čela pot, bere do svých jistých antialkoholických prstů skalpel a bez zaváhání odvážně provádí řez do sličné hrudě, i když ve skutečném životě omdlévá při pohledu na krev...
A pak zní hlasy sebevědomých pseudolékařů a pseudolékařek, jimž připadly role v doktorském týmu:
Subfebrilie, tachykardie nad 150, dislokace, ruptura dissekce aneurysmatu sestupné aorty... zavedeme do srdce kontrapulzační zařízení... máte silné poškození krevních destiček a dissekující aneurysma břišní aorty s útlakem velkých tepen v oblasti bifurkace... Pooperační průběh je komplikován sepsí a respirační insuficiencí...
Napětí by se dalo krájet, nervózní nejsou jen členové kolemstojícího štábu kameramanů, režisérů, aistentů, osvětlovačů, skriptérek a scénáristů. První, pátá, třiatřicátá klapka. Filmová inscenace transplantace se konečně úspěšně povedla...
Hlavní operatér si sundává kečupem zakrvácený plášť, odhazuje do sběrného koše své rukavice a oplachuje si ruce... Dvojník před chvílí ještě mrtvého pacienta se jde osprachovat, aby si mohl vybrat svůj smluvní honorář...
"To berem, hoši!" říká spokojeně režisér a zve hlavního hrdinu na pivo, aby s ním domluvil další kšeft, tentokrát obsazení do role padoucha, který jako šéf Ku klux klanu s požitkem lynčuje stařešinu černošské komunity, aby se pak v televizním seriálu zase změnil z padoucha v bezchybného duchovního pátera s celibátem. Inu, další vítězství ducha nad hmotou...
Herec, který v civilním životě umí pouze trojčlenku, je v roli nositele Nobelovy ceny za fyziku velmi přesvědčivý, když poctivě sype z rukávu složité vzorce a recituje jednu poučku za druhou... A předříkává z Planckova zákonu, že "ačkoli intenzita záření v závislosti na jeho frekvenci pro nízké frekvence roste s druhou mocninou, pro vyšší frekvence intenzita exponenciálně klesá..."
A další scéna; v hororu je temná ulice, na níž jde nicnetušící dívka vstříc vrahovy, který své oběti vždy uškrtí a poté rozřezává motorovou pilou. Diváci ani nedutají, zavírají ve strachu oči a vůbec si neuvědomují, že v inkriminované strašidelné ulici je s ní celý filmový štáb a dívka ne že nic netuší, ale má dávno v hlavě stokrát přečtený scénář, v němž stojí jasně psáno, kde a kdy ji vrah přepadne, jak má vřeštět a jak marně se mu má bránit. Přesto režisér dává megafonem povely, co má ještě udělat, aby scéna byla co nejhrůzostrašnější...
Paul Newmann je chvíli playboy, pak zase vězeň frajer Luke a lupič z Podrazu, vzápětí počestný občan, Elizabet Taylorová, ve skutečnosti osmkrát rozvedená, je věrná Kleopatra i hysterická Virginia Woolfová, Tom Hanks je blázen z Forest Gampu i trosečník uprostřed oceánu a Dustin Hofmann zvládne hrát novináře Watergate i dementního bratra z Rain Mana. A ještě třeba Julia Roberts - V.I.P. prostitutka pretty women, investigativní žurnalistka či neohrožená bojovnice za životní prostředí...
A pak je zde další velevýznamná kamufláž - hollywoodská hvězda minulého století, bohužel ne v roli, ale ve své životní postavě prezidenta USA Ronalda Reagana, následovaná rakouským Terminátorem, z něhož se vyklubal kalifornský guverner Arnold... Věřte pak hercům, či snad politikům...? Co si přenesli ze své herecké minulosti do politické funkce, nehrají to na nás pořád...?
Inu, film. Věčná iluze, kaširka a virtuální realita, v níž krev není krví, bolest bolestí a libido jen předváděčka za tučný honorář; iluze, v níž lékař není lékařem, matka není matkou, vášnivý heteroseuál je ve skutečnosti gay a filmová milující věrná manželka chodí po práci ve svém skutečném životě na rande se svojí lesbickou registrovanou partnerkou; iluze, v níž letec není letec a je stejně jako kosmonaut jen hercem se závratí a strachem z výšek....
A že všechny žraločí čelisti, baskervilští psi i mnohonásobní brutální psychopaté jsou jen důvtipné počítačové konstrukce a ziscenované situace pro potěchu z hrůzy pro fanatické milovníky této děsivé kinematografie....
Ale co s tím, když se lidé, a filmoví diváci obzvláště, tak rádi nechávají oklamávat a vodit za nos...
