Bouřka po zveřejnění v archivu nalezené zprávy o ustavujícím shromáždění Občanského fóra, pořízené pro StB podle informací jejího tajného spolupracovníka s krycím jménem Gogh, nelítostně obnažila malost toho, jak si česká společnost představuje to, čemu říká vyrovnání se s totalitní minulostí.

Seděl jsem oné neděle 19. listopadu 1989 večer asi v páté řadě pod pódiem, na němž se za spoluúčasti do posledního místečka nabitého sálu pražského Činoherního klubu tato nejvýznamnější reálná politická síla rozchodu naší společnosti s totalitní minulostí formovala. Ruku do ohně bych ale mohl dát jen za svého dvacetiletého syna, který seděl o řadu dál, a za svou ženu, sedící vedle mne, která nás oba na toto setkání přivedla. Mnohé z přítomných jsem znal, jiné nikoliv, a také ostatní znali někoho víc, někoho míň nebo vůbec ne. Žádná konspirace neexistovala a jen u vchodu stál kordon studentů, který však pustil každého, o němž někdo řekl, že je náš.

Proto je krajně nepravděpodobné, že by StB měla onoho večera v Činoherním klubu jen jediného informátora, jak později tvrdil její poslední šéf generál Lorenc Komisi pro vyšetřování 17. listopadu. Navíc že by se to dozvěděl teprve ze záznamu zprávy pořízeného od „zdroje“ až v úterý, tedy nejméně po více než třiceti hodinách. Jenže tyto otázky po zveřejnění zprávy zůstaly nepovšimnuty stranou a veškerá pozornost se soustředila jen na osobu onoho opožděného informátora, kterým podle seznamu spolupracovníků StB byl známý výtvarník, vždy považovaný za součást protikomunistického disentu a v Činoherním klubu dokonce sedící mezi hlavními aktéry na pódiu.

Neboť česká společnost od zpřístupnění archivů Státní bezpečnosti, která zpočátku pomáhala udržovat chod komunisticky ovládnutého státu, až ho postupně přímo řídila, nikdy neočekávala nic jiného než rozkrytí těch, které jsme nazvali „oni“ a kteří pod tlakem totalitního režimu opustili základní mravnost, představující životně důležitou podmínku pro soužití lidí. A které když už nepotrestáme, tak alespoň proženeme uličkou ostrakizace, a „my“ ostatní budeme čistí jako lilie, ničím se na neblahé minulosti nepodílející.

O jiná svědectví, odhalující konstruování komunistického režimu a způsoby, jimiž manipuloval s miliony občanů, nikdo už zájem nemá. Jak došlo k tomu, že nejen Milan Kundera a ostatní členové komunistické strany, nijak se neskrývajíce, vyvrhávali své spoluobčany ze společnosti napospas policejní moci? Jako třebas v pětašedesátém kolega, který v dopise podepsaném plným jménem na mne žaloval, že jsem „z ruské utečenecké rodiny, vychováván v Československu“ a že jsem „při zakládání odbočky Svazu československo-sovětského přátelství odmítl přihlášku se slovy Tam mne nikdo nedostane“. Jako o čtyři roky později můj ředitel, který vlastnoručním podpisem stvrdil tehdy doslova popravčí posudek, že sice nejsem „členem KSČ“, ale přesto jsem se „aktivně zúčastnil tažení pravice“ a „byl iniciátorem mnohých protistranických a protisocialistických akcí“. Jako ještě v osmdesátých letech známý spisovatel, který poté, co odjel do emigrace, poslal do Prahy na StB rovněž plným jménem podepsaný dvacetistránkový dopis, znamenající pro mne několik drsných výslechů v Bartolomějské.

Přiznání selhání celé společnosti před nástroji a mechanismy totalitní moci nikdy nebylo na pořadu dne a od otevření archivů se od počátku očekávaly jen podklady pro vyšetřování činů konkrétních Goghů a jemu podobných. Bouřka po zveřejnění v archivu nalezené zprávy, pořízené pro StB o ustavujícím shromáždění OF, jasně ukazuje, že nikdo nestojí o doklady rozkrývající fungování hlubinných struktur, jimiž nás všechny policejní stát spoutával a dovedl k všeobecnému popření tradičních mezilidských hodnot a vztahů. Historici, ujímající se rolí policejních ohařů, sice vysvětlují, že jim „musí jít v první řadě o jednotlivce, a teprve potom o komplexní pohled“, ale o žádný komplexní pohled nikdo neusiluje. Archivy jsou považovány za pouhé loviště těch, kteří se lhostejno z jakého důvodu ocitli na jiné straně, než jsme podle našeho názoru stáli my ostatní. Ale když se v hledáčku historika – ostřelovače objeví kamarád, o němž jsme dosud soudili, že z různých důvodů patří k „nám“, náš sen o alibi dostává trhliny a neschopni si připustit, že král je nahý, obviňujeme archivní dokumenty z omylu, či dokonce záměrného podvodu až po zpochybňování smyslu otevření archivů vůbec.

Vyrovnání s totalitní minulostí si totiž česká společnost představovala mnohem méně zásadně a nepříliš lichotivě, než jí to nabízejí otevřené archivy StB, jejichž svědectví se tak stává naším nepřítelem. Možná by bylo nejlepší, kdyby generál Lorenc tenkrát v listopadu před dvaceti lety nechal všechno skartovat a nic se nedochovalo. Oč bychom se nyní snadněji ohlíželi, kdybychom si nemuseli uvědomovat, že nebyli žádní „oni“ a „my“, ale jenom „my“. Jenže nastavenému zrcadlu se už nikdy nedá uniknout. Ani opětným uzavřením archivních fondů či alespoň jejich přestěhováním co nejdál od lidí. Zatím.

LN, 9.12.2009

Autor je publicista