V posledních letech žijeme v naší zemi permanentní debatou o tom, zda naše dnešní komunistická strana představuje reálné nebezpečí vzniku nového nesvobodného režimu komunistického typu a zda se už dostatečně vypořádala se svou minulostí. Zabýváme se i Tibetem a olympiádou (aniž bychom vážně hodnotili vývoj v Číně v posledním čtvrtstoletí). To všechno dělat máme a musíme. Trápí mne však, že si téměř nevšímáme toho, co se děje na západ od nás.

Náhodou se mi před několika dny dostala do ruky kniha amerického historika Volkera Berghahna z Columbijské univerzity, nazývající se „Evropa v období dvou světových válek“, která byla vydána v roce 2006. Vydal ji nikoli svým vlastním nákladem autor, jako jakýsi disidentský text, ale prestižní nakladatelství Princeton University Press.

Nejde mi o knihu jako celek, navíc ani zdaleka nemám takovou znalost historických detailů jako její autor. O tyto detaily mi ostatně právě teď vůbec nejde, protože mi jde o něco úplně jiného. Autor – podle očekávání – velmi kriticky hodnotí éru nacismu, ale zcela neskutečné je jeho hodnocení Stalina, komunistů a Sovětského svazu. Tam rozum člověka, který prožil komunistické Československo, zůstává stát. Oba režimy podle autora sice likvidovaly milióny lidí, ale sovětští komunisté – jak píše Berghahn – museli používat násilí jako nezbytnou sebeobranu proti vnějším i vnitřním hrozbám! Primární tedy bylo násilí nacistů, sekundární násilí komunistů! Nejsem si jist, zda jsme něco takového u nás mohli slyšet jindy než v padesátých letech. Mám pocit, že později už skoro ne.

Na str. 76 tento univerzitní profesor a renomovaný historik dokonce říká, že „Stalinova politika násilí musí být chápána v dialektickém vztahu k tomu, co se odehrávalo na Západě“. „V dialektickém vztahu“ znamená – aspoň já to tak chápu – něco jako akce a reakce. Stalin byl tedy ke svému chování podle tohoto autora přinucen. Přinucen např. tím, že kvůli tomu, jak na zrod komunismu reagoval Západ, musel začít budovat „socialismus v jedné zemi“, a protože ta v té době neměla žádné finanční prostředky pro uskutečňování svých plánů, bylo třeba najít je někde uvnitř země. Proto bylo třeba „získat zdroje od bohatých kulaků…Když se tito kulaci bránili, Stalin zareagoval s velkou brutalitou“ (str. 78). Čili bránění se „kulaků“, vyvolalo Stalinovy represe! V neuvěřitelných citátech tohoto typu bych mohl pokračovat.

Při čtení této publikace se nemohu ubránit otázkám, které se přímo nabízejí. Kdy už začnou Jan Ruml, Martin Bursík, Michal Mejstřík, Jan Šinágl a další dnešní podobní bojovníci proti nebezpečí komunismu protestovat v New Yorku před Columbijskou universitou proti tomu, že tam vyučuje tento pan profesor? Odváží se to udělat? Získají takovou mediální pozornost jako u nás doma? Problém je, že oni to vůbec nevědí a že to vědět snad ani nechtějí. U nás je jejich nesmiřitelný boj snazší.

LN, 24.4.2008