Když se ke konci září objevily v našich novinách články o tom, že teprve v neděli 3. října 2010 bude oficiálně ukončena 1. světová válka tím, že Německo uhradí poslední splátku reparací vítězům z roku 1918, překvapila mne jedna internetová diskuse. Jeden z diskutujících, podle způsobu vyjadřování spíše mladší člověk, tam v silně protiněmeckém duchu psal, jak měli vítězové s poraženými ještě více zatočit. Na to mu kdosi odepsal, že i naši předkové bojovali na stejné straně s Německem a že i Republika československá se podílela na splácení reparací vítězům, hlavně Francii. Reakce onoho prvního diskutéra mne opravdu zarazila: to není pravda, že jsme bojovali po boku Německa, to snad jen nějaká hrstka zrádců, my jsme podporovali vítězné mocnosti! A ani další diskutující, ani odkazy na dokumenty nedokázaly toho vlastence přesvědčit, že většina těch vojáků, kteří padli na bojištích první války v Rusku, Srbsku či v Itálii a jejichž pomníky dodnes zdobí návsi a parky mnoha českých měst, že tito nepadli jako Masarykovi legionáři, ale jako vojáci rakouského císaře.
Pochopil jsem, že se letité oficiální české ideologii podařilo zvítězit nad historickou realitou. Tak, jako nemůže vlastenecký Turek přiznat genocidu Arménů, přestože je objektivně prokazatelná, a pokud to udělá, tak je označen za zrádce „turectví“, tak i pravý vlastenecký Čech nemůže přiznat, že více než aktivistů, bojujících a umírajících v československých legiích, bylo těch, kteří nezběhli a zůstali pod prapory mnohdy až do posledního dechu (abych použil jedné vlastenecké metafory „jako Moravané hraběte Šlika na Bílé hoře“).
Podívejme se na některá čísla: První světové války se zúčastnilo na 70 milionů vojáků, z nichž zemřelo nebo padlo na 10 milionů. Rakousko-Uhersko postavilo do pole 9 milionů vojáků, z nichž se 1,1 milionu nevrátila. Počet českých vojáků můžeme pouze odhadnout na 1,4 milionu. Zajímavý je také fakt, že v roce 1937 se uváděl počet zákonně osvědčených legionářů (oficiální statut dle zákona) 90.000 mužů. Dále pro srovnání: v bojích padlo 5.405 československých legionářů, zatímco po dle velmi hrubého odhadu meziválečného statistika Wilhelma Winklera jen do roku 1917 přišlo o život 138.128 vojáků z „čistě českých“ okresů (tj. kde byl více než 80 % podíl Čechů).
Dodnes jsou připomínáni pouze legionáři, zatímcočeští vojáci, hrdinně bojující na straně Rakouska-Uherska do posledních okamžiků jeho existence, byli a jsou záměrně opomínáni, ačkoliv je naprostým faktem, že 90% českých příslušníků rakousko-uherské armády až do konce zůstalo věrno své vlasti a nepřeběhlo k armádám protivníka. A také že podle odhadů převyšoval počet padlých Čechů na straně Rakouska-Uherska více jak 25krát celkový počet padlých Čechů bojujících v cizineckých legiích. Jak napsal historik Ivan Šedivý: „Češi bojovali hrdinně za Rakousko-Uhersko, ale první republika to tutlala.“ Bohužel, tutláme to dodnes.
Ivan Šedivý v MF Dnes (27.10.2008) dále píše:
.„Vzpomínka na první světovou válku se u nás od počátku vázala na osobnost prezidenta Osvoboditele, „muže 28. října“, a především legionáře a jejich hrdinskou epopej. Právě a jen tito muži se stali ideovým a morálním kánonem české účasti ve válce. Byli to „potomci husitů“ oplývající „husitskou chrabrostí“, „novodobí blaničtí rytíři“. A hlavně neúprosní bojovníci šířící „hrůzu a smrt“, před nimiž „germánská vojska prchají v krvi k Pomořanům“, jak ve své básni Zborov napsal Rudolf Medek. Česká historická paměť rozvinula v legionářích svůj kult hrdiny, zatímco na české vojáky v císařských kabátcích se velmi záhy zapomnělo…
Známý německý historický mýtus, Dolchstoßlegende, spatřoval příčiny německé válečné porážky v tom, že prý statečné německé armádě vrazili dýku do zad pacifisté a socialisté v zázemí. Obdobně německá propaganda v monarchii formulovala tezi o českém národě jako o zrádcích, kteří sabotovali válečné úsilí statečných českých Němců. Česká nacionalistická publicistika se zase tvářila, jako by každý druhý český voják byl národně uvědomělým odbojářem.“
Možná, že si nyní pomyslíte, že se tu snažím předělávat historii. Ne, nechci snižovat podíl československých legií na vzniku Československa, ani význam tak ojedinělé vojensko-politické akce, jakou byla sibiřská anabase našich legionářů v Rusku. Nechci popírat ani to, že mnohdy nejen jednotliví vojáci, ale celé jednotky dobrovolně přecházeli k nepříteli, protože proti němu nechtěli bojovat a v zajetí využívali možnosti vstoupit do tvořících se legií. Jak vyplývá ze studií vojenského historika Ing. Josefa Fučíka, bojová morálka Čechů kolísala v čase a v závislosti na místě nasazení. Na severu měli vojáci tendenci vyjadřovat sympatie k „ruskému bratru“. Zároveň však Fučík ukázal na příkladu „pražských dětí“, populárního pražského 28. pěšího pluku, že národnostní motivy hrály v řadě případů selhání českých pluků ve srovnání se zoufalou zásobovací a takticko-strategickou situací jen podružnou roli. Naproti tomu by nebylo správné národnostní moment přehlížet: idea slovanské sounáležitosti, a především silné rusofilské nálady jednání vojáků na srbské a na ruské frontě, zejména v letech 1914–1915, zcela jistě bojeschopnost negativně ovlivňovaly.
Jiná situace byla na italské frontě. Na jihu patřili Češi k oporám rakousko-uherské armády, a to téměř až do jejího konce a rozpadu. Tak např. velení třetí italské armády oceňovalo nasazení Čechů během 11. bitvy u Soče: „… tito Slované, kteří (se) na ostatních frontách masově vzdávají, bijí (se) na naší frontě s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali.“
Podle Josefa Fučíka bojovalo u řeky Soči se zbraní v ruce v uniformě císařského vojska za „nenáviděné“ Rakousko-Uhersko asi 45.000 vojáků, tisíce z nich u Soči položily životy. Mnozí čeští vojáci z císařské armády nedezertovali, neboť přece jen měli k Rakousku-Uhersku vztah. „Nebojovali za Československo, (ale) plnili své občanské povinnosti a zákony. Byla to jejich země, v rakouskouherské monarchii se narodili, byli jejími občany, byli jí vychováni. Nebyl nejmenší důvod k tomu, aby se (později) vymazali z historické paměti českého národa." Bitev u Soči v roce 1917 se zúčastnily desítky tisíc obyvatel českých zemí. „To lze považovat za největší válečné nasazení českých vojáků v celé historii země. O tom, jak tito muži bojovali, svědčí skutečnost, že mnohé jejich jednotky vycházely z řady urputných bojů s jednou třetinou svého počátečního stavu,“ říká o tom Josef Fučík. Ti, co se vrátili, si ale příliš poct na rozdíl od legionářů v Rusku nevysloužili. Hrdinové „nesprávné“ strany to ani v nové armádě neměli vůbec lehké. Je tedy nutné podle Fučíkových slov konečně překonat bariéru, kterou hlásali čeští nacionalisté po 1. světové válce – totiž, že tito vojáci bojovali, ale na špatné straně a ne za Československo. Zatímco všechny západoevropské národy, jejichž muži bojovali na jatkách první světové války, jakožto např. Belgičané, Francouzi, Němci a Britové, vzpomínají na své padlé s úctou a pietou, je v České republice tato válka asociována především s chronicky vyzdvihovanými legionáři a Švejkem.
(Z dnešního pohledu snad jen ta poznámka, že čeští a slovenští vojáci, kteří se vrátí domů o 27 let později a budou obviněni, že sice bojovali proti správnému nepříteli, ale se špatným spojencem, dopadnou hůře. Upadnou nejen do zapomnění, ale mnoho jich skončí na popravištích a v koncentrácích.)
Připomínat si a uctívat památku naprosté většiny českých vojáků, kteří na frontách první světové války padli na straně Rakouska-Uherska, je však trnem v oku tradičně národovecky a ahistoricky zaměřeným českým nacionalistům a samozvaným zastáncům národních zájmů..Např. paní Anděla Dvořáková napsala: "My se stavíme vždy a tak je tomu i nyní - proti konzervativním silám, které čerpají svou sílu nikoliv z tradic národa, ale z tradic starého rakouského mocnářství a dalších nenárodních myšlenkových a kulturních proudů, proti kterým bojovali celý život právě Palacký, Havlíček i Masaryk." (Lidové noviny, 6.3.2003)
V týchž novinách reagoval na výpady Dvořákové historik Jan Adamec: „Sudetští Němci nejsou po ruce, tak z klobouku vytáhneme dalšího strašáka, byť již značně zrezivělého - krvelačného Habsburka, vysávajícího po tři sta let spolu s papežskou kurií český národ. Programové zavrhování dědictví habsburské monarchie ostatně patří ke standardnímu myšlenkovému vybavení paní Dvořákové: Jestliže taková interpretace historie převládala v období první republiky, je to pochopitelné: vypjaté antihabsburství bylo přirozenou snahou o vytvoření nové legitimity a logickou obranou proti zahraničněpolitickým tlakům. O bezmála devadesát let později ovšem svědčí o myšlenkové sterilitě a senilitě. Česká státnost má své nezpochybnitelné kořeny ve "starém rakouském mocnářství", které zformovalo myšlenkový obzor "mužů 28. října" asi víc, než si jsou čeští nacionalisté ochotni připustit. Ať už si dnes myslíme o monarchii cokoliv, v dané době představovaly úvahy o samostatné existenci českého národa, a navíc v republikánské formě, jen marginální proud. Dramatickou změnu v nazírání na postavení Čechů v rámci středoevropské monarchie přinesla až válka… Česká politická reprezentace se hromadně přiklonila k československé samostatnosti až těsně před koncem 1. světové války a úspěch první republiky stál z velké části na bohaté a mnohovrstevné tradici habsburské monarchie, v jejímž rámci se český moderní národ zrodil, vyvinul a dotvořil. A pokud si paní Dvořáková bere do úst padlé 1. světové války, nechť si uvědomí, kolik Čechů padlo v uniformách c. a k. monarchie, zachovávajíce přísahu složenou právě ve jménu císaře Františka Josefa I. Vyloučí je snad paní Dvořáková také ze společenství těch "správných" Čechů? Nebo je označí za zrádce jen proto, že neměli odvahu a předvídavost, aby dezertovali na stranu legií? Historie je totiž příliš komplikovaná, aby se dala vměstnat do jednoduchých nacionalistických floskulí.“
Na závěr bych chtěl poprosit – hleďme na všechny padlé na všech bojištích a všech stranách front jako na oběti hrůz války a nekádrujme je. Neodsuzujme je za jejich národnost, barvu uniformy ani za jejich přesvědčení, Tím méně je odsuzujme za to, že nedokázali předvídat budoucnost a neodhadli, kam vítr odfoukne politice její plášť. Vzpomeňme na ty, bez nichž bychom zde dnes nebyli, jako jejich vnuci, jako jejich následovníci, jako jejich krajané. Věnujme jim vzpomínku a vzdejme jim úctu. Přejme (a dejme) pokoj jejich duším.
A kdo tedy vyhrál 1. světovou válku? Je opravdu tváří v tvář všemu, co po datu 11.11.1918 následovalo, důležité, jestli jsme to byli nebo nebyli zrovna my? Odpovězte si sami.
Autor je starokatolický kněz