SPOLEČNOST: Kdo vlastně vyhrál studenou válku?
Jelikož studenou válku vedly hlavně zpravodajské služby, bylo by logické očekávat směrodatné a fundované posouzení jejích výsledků právě z těchto kruhů. Není to ale tak jednoduché a jednoznačné, jak by si člověk představoval. Mezi agenty v nažehlené proužce, tedy agenty managery bojujícími pozlacenými propisovačkami za psacími stoly ve slavnostně dekorovaných kancelářích, kteří se v době pádu Berlínské zdi právě zabývali reorganisacemi a aplikací moderních managerských metod ve zpravodajství a kteří se tudíž dozvěděli o pádu železné opony z novin, je mínění jednoznačné: Jsou přesvědčeni o vlastním vítězství dosaženém pouze zásluhou nepostradatelného vlastního přínosu.
Jinak to vypadá u takového agenta, který se podílel na krádeži sovětského rozpoznávacího zařízení „přítel - nepřítel“, na vypátrání konstrukce sovětských atomových hlavic, který naverboval vysokého sovětského činitele atd. Ten dochází k závěru: prohráli jsme na celé čáře.
Jelikož se studená válka v Česku nerozhodovala, necháme stranou české ubohé tanečky kolem horké kaše a vyložené mlžení až lhaní o sametovém Listopadu, a pokusíme se podívat na relevantnější a možná i odkrytější scény. Když v roce 1980 navštívila Východní Berlin kubánská vláda, zasedalo se a pilo jako obvykle na vítězství socialismu všude možně a na smrt imperialismu především v USA a potom došlo k rozhovoru mezi čtyřma očima Fidel – Erich. Přítomen byl ještě kubánský tlumočník, pozdější defektor, který „nevěřil vlastním uším“, když Honecker na rovinu prohlásil, že je jasné, že socialismus nad kapitalismem zvítězit nemůže, že jde o to vydržet co nejdéle a připravit přechod. To tedy znamená, že existovala mezi komunisty privilegovaná vrstva funkcionářů, kteří se vlastně podíleli na zradě marxismu a kteří věděli, o co jde, a že měli soudruzi nejméně 10 let času vytipovat vhodné lidi, připravit je do správných posic, navodit atmosféru, vše zorganisovat.
Přitom nešlo jenom o to zbavit se centrální odpovědnosti za ekonomiku, připravit vlastní lidi na nové poměry, dát jim startovací výhody a existenční zajištění (ať již finančního rázu, např. peníze rozdělené Stasi důstojníkům na zakládání bezpečnostních agentur po převratu, nebo rychlé vytváření „právníků“ ze zaměstnanců Stasi kolektivními disertacemi, uklidit peníze do bezpečného zahraničí,... ), nebo otevřít zmíněným kádrům přístup k západním technologiím, trhům a způsobu života, ale také o to vypořádat se s „nepoučitelnými“, s „idealisty“, což je patrně nejčernější kapitola nomenklaturních převratů, zahladit stopy, ničit a preparovat dokumenty.
Vlastní provedení převratů nese sice jistá národní specifika, ale společné čekistické dílo se nezapře. A to ani v takovém Rumunsku, které jako ČSSR stálo poněkud opodál, „na chvostu dějin“, a proto bylo v těchto zemích nutno převratům důkladněji pomoci. Tamní versi zavražděného studenta představují zprávy o padesáti mrtvých dětech z Timisoara, o buldozery zlikvidovaných vesnicích, o mrtvolách mučených... až po 80 000 obětí revoluce. Uvedené smyšlenky akceptovala nadšeně západní media a disidenti a připojili se i všichni západní politici, až po dánskou královnu, která conducatora trefila odebráním rytířského titulu „Riddere af Elefantordenen“. V této situaci dostal německý novinář D. Lindau, který m.j. doložil, že se jedná u shora uvedených zpráv o fantasie, nabídku k interview s Ceauseskem. Nabízející agent řekl: „Můžete se ptát, co chcete, a vysílat, co chcete.“ Novinář odpověděl: „Co chcete? – on se dozví, co vysíláme.“ Agent Securitate odpověděl: „Nedozví.“ Při rozhovoru vedeném několik týdnů před conducatorovým zabitím se svým okolím totálně desinformovaný Ceausescu zeptal, proč se k němu Západ náhle staví zády. V tom okamžiku ho gorily jednoduše přerušily a odvedly. O něco později, když došlo chybou místní milice v Sibiu a Timisoara k přestřelkám a conducator vyzval k boji, vydal šéf Securitate, Ceauseskem předtím propuštěný a opět povolaný generál Vlad povel „nestřílet“ a „Balkánský samet, Tiriacova demokracie“ se rozjela.
Pod dojmem očekávaného tlaku ze Západu by se mohlo zdát, že nejtěžší posici během transformace měla Stasi. Je jistě pravdou, že se podařilo strukturu režimu v DDR nejvíce odkrýt, ale to neznamená, že by kdokoliv volal kádry Stasi a nomenklaturu k odpovědnosti. Ohrožení pro ně trvalo pouze krátce, když po svobodných volbách v DDR proběhl krátký pokus o vyrovnání se s minulostí. Veličiny jako Schalck-Golodkowski ale opět zvládly situaci a utekly před zatčením z DDR do Západního Německa, kde byly přijaty s otevřenou náručí. A Smlouvu o sloučení již vyjednávali „správní lidé“, představitelé obou nejsilnějších stran byli nastrčeni od Stasi a věděli, co je potřeba proti západním prosťáčkům a naivkům prosadit.
Tak se stalo, nejenom že dnes DDR kádry dostávají vysoké renty, že jim to vyšlo, (držením DDR nad vodou zvyšovali vlastní zaopatření v BRD), že jsou to oni, kdo ze sjednocení profitují a ne persekuovaní disidenti, neodškodnění, mnohdy odkázaní na sociální úřad, ale dokonce se stává i to, že se bývalý disident může u soudu setkat s právníkem, který ho u Stasi vyšetřoval a který eventuálně vpadne do staré role a pokusí se žalujícího hrubým jednáním zastrašit. Zatímco jde na zaopatření nomenklatury DDR a jejích privilegií více než čtvrtina Solidárního paktu Ost, na odškodnění za věznění v DDR „nejsou peníze“. Západní pojetí spravedlnosti je výstižně dokumentováno výrokem resignujícího konservativního poslance: „Byla to prostě velká chyba, zasazovat se v DDR za demokracii a lidská práva.“
Ale ani s dosaženým se nomenklatura nespokojila, organisuje se, soudruzi zakládají spolky a přecházejí do ofenzivy. Presentují přitom socialismus jako „čestný pokus o vybudování lepší společnosti, který se zásluhou imperialismu nepodařil“, na heslo sametových disidentů „Nebudeme s nimi zacházet jako oni s námi“ již dávno kašlou, dnes už dokáží i zformovat protest proti tomu, když jsou vězňové komunistického žaláře označováni za oběti.
Soudruzi nemusí mít žádné obavy, že by někdo přišel se spravedlností, ani takové případy jako vraždy, údajné sebevraždy a únosy se nebudou vyšetřovat. Ani případ vícero disidentů, kteří jako spisovatel Jürgen Fuchs zemřeli na leukemii, se vyšetřovat nebude, a to ani potom, co J. Fuchs před smrtí našel ve svém od Stasi pročesaném svazku příkazy jej „markieren“, tedy označkovat, poznamenat, což si vyložil jako nařízení k radioaktivnímu ozáření.
Jak to vypadá, když se spojí kádry bývalé DDR se západními managery, je možno pozorovat na oázách, ve kterých DDR přetrvává. Jako příklad může posloužit v literatuře rozpracované město Plauen, kde se vytvořila mafiózní struktura ovládající život ve městě včetně justice a pořádkových orgánů. Zajímavá na tom je presentace moci Stasi. Nejsou to pouze vagabundující svazky Stasi a oficíři Stasi ve funkcích, ale i lidé, kteří by mohli klidně jednat suverénně podle demokratických principů, kteří ale raději ustoupí, když se jim pohrozí, že na ně vytáhnou svazek Stasi. Pro dokreslení, jde o město, ve kterém šéf kriminální policie považoval za samozřejmé, že nemusí v nevěstinci platit, a na otázky novinářů k majetkovým vztahům lokálních prominentů bylo otevřeně vyhrožováno rozbitím úst.
Západní Němec si při takových poměrech klade otázku, jak je to možné. Odpověď nabídnutá solidní literaturou je překvapivá: Jedná se o území hraničící s Českem, až do sjednocení to byla všestranně zaostalá oblast, poslušní, zastrašení lidé, vzájemně provázaní nejrůznějšími vazbami, se strachem před úřední autoritou, zabednění podivíni odříznutí od světa. Vysvětlení ohledně poukazu na Česko mi nepřipadá zcela korektní, ale když člověk tu českou scénu sleduje.
14.11.07