Je dobře, že Ústav pro studium totalitních režimů vznikl. Archivy StB se dostanou mimo kuratelu vlády. Posílí se konkurence ve zkoumání historie. Dosti mi však vadí jedna věc. V radě ústavu nesmí zasednout žádný bývalý člen komunistické strany.

Očista, odplata, či věda?

Prý to není důležité, protože normalizační komunisty tam asi nikdo nechce a těch pár slušných komunistů z 60. let je již ve věku, kdy je do vedení ústavu Senát nejmenuje. Vlastně prý tedy o nic nejde, hlavně když ústav nebudou nahlodávat zevnitř "filipovci" nebo jakešovští kariéristi.

Kdyby chtěl v ústavu pracovat například Petr Pithart, tak by nesměl. Stejně třeba Milan Kundera, kdyby ho Česko ještě zajímalo. Před časem zesnulý Eduard Goldstücker, který proseděl celá 50. léta v Leopoldově, by to měl rovněž zapovězeno. Můj strýc vstoupil do KSČ na jaře 1968 a po okupaci po soudruzích hodil legitimací. Dvanáct let se nesměl jako špičkový lékař věnovat klinické praxi. Kdyby měl zájem, do ústavu nesmí. Bývalí členové KSČ zavření v 70. a 80. letech to budou mít rovněž zapovězeno. Přitom zkušenost a peripetie těchto lidí jsou pro zkoumání totality nesmírně cenné.

Ustanovení je v zákoně zcela zbytečné. Komunistů je v Senátu tradičně pár a sociálním demokratům potrvá nejméně jednu generaci dotáhnout v Senátu na pozice ODS.

Reálně tedy nehrozí, že by normalizační komunisty nebo filipovce někdo do vedení ústavu volil. Zákonný zákaz povede k tomu, že jinak užitečný ústav bude zbytečně polarizovat společnost. Bude mnohými chápán jako instituce spravedlivé odplaty a hygienické očisty, nikoli vědy.

Vezměme si paradoxy tohoto státu: bývalý komunista (a disident) Pavel Rychetský smí šéfovat Ústavnímu soudu. Zkoumat historii v novém ústavu by ale nesměl.

Boj o ideologii kapitalismu

Zuřivý boj o Dow Jones, tedy i o list The Wall Street Journal, pokračuje. Soudě podle vývoje kurzu akcií firmy Dow Jones i podle většiny dostupných analýz to vypadá, že jestřáb, požírač médií, ale také setsakramentsky úspěšný podnikatel Rupert Murdoch nakonec uspěje. I když má rodina Bancroftů, která vlastní Dow Jones více než sto let, zlaté akcie, kterými může převzetí ze strany Murdocha bránit, je nabídka natolik lukrativní, že většina akcionářů nakonec přitlačí držitele zlaté akcie ke zdi a donutí je k prodeji.

Deník The Wall Street Journal je tradiční ikonou amerického kapitalismu. Může mu Murdoch uškodit, jak se obává řada jindy velmi liberálních obhájců svobodného obchodu a globalizace? Podnětnou analýzu poskytl britský týdeník The Economist (The Economist je konkurentem Dow Jones a má společného akcionáře jako Financial Times, tedy přímý konkurent WSJ). V Economistu se domnívají, že neexistuje důvod, proč by měl Murdoch obsah deníku bulvarizovat. Není důležité, jestli jsou pravdivé či vymyšlené drby o celebritách. Ve finanční žurnalistice se ale cení přesnost. A právě tu si chce Murdoch koupit. Proč by ji tedy měl kazit?

Něco jiného jsou ale komentáře WSJ, o kterých se The Economist nezmiňuje. Již desítky let je názorová stránka WSJ ideologickou a intelektuální baštou americké pravice. Obhájcem Reaganova i Bushova snižování daní i jeho zahraniční politiky. Zde je možné, že něco z jistého dogmatismu názorové stránky změní, ta se možná více otevře. Nebo ji naopak Murdoch propojí se svou televizní sítí Fox news, která si svou pravicovou tvrdostí může s editory názorové stránky WSJ korespondovat.

Na druhé straně: americké neúspěchy v Iráku jsou bohužel zjevné a deník WSJ patřil mezi propagátory svržení Husajnova režimu. V takovém The Economist o tom možná vědí své. Vrabci na střeše si cvrlikají o tom, že nedávná výměna v nejvyšších editorských patrech týdeníku měla co činit také s tím, že bývalé vedení Economistu podpořilo invazi do Iráku.

Umění nemožného

Podle ministra Petra Nečase je reforma "uměním možného" (LN 7. května). V těchto věcech se pravda dost obtížně poměřuje, otázkou ale je, zda opravdová reforma nemá být opak, tedy "umění nemožného". To se nepovede, bude to "nemožné" mysleli si skoro všichni, když se Margaret Thatcherová pustila do boje s ocelářskými odbory. "Umění nemožného" prokázal i Mikuláš Dzurinda, který dokonce valnou část reforem prosadil s menšinovou vládou.

Není lepší zkoušet "nemožné", a teprve po určitých ústupcích nechat na komentátorech, aby napsali, že jsem dokázal jen (nebo alespoň) to "možné"? Když řekne politik, že zkoušet chce jen to "možné", dopadne to asi podle toho.

HN, 11.5.2007