28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Kdo se bojí včas, ten se bojí nejlíp!

23.8.2018

V posledních létech se na kolbišti společenských diskusí často skloňuje slovo strach – strach jako negativní a odsuzovaná vlastnost – a nálepka „strašpytel“, zejména s přívlastkem „iracionální“ – jako výraz opovržení (v pozadí jako by znělo heslo: „Strašpytel – třídní nepřítel!“), v tom smyslu, že jsme strašpytlové vůči pokroku a vývoji ve světě, že nám svět uteče a my budeme 100 let za lidoopy, zaostalí, zahanbení, závistivě pokukovat po okolních zemích a pozdě bycha honit! Ujede nám vlak pokroku nebo čeho vlastně?

Není to tedy škoda? Sebrat trochu odvahy, nu copak je to tak těžké?

Bojíme se prý zcela iracionálně mnoha věcí, ale největším trnem v oku je strach z imigrantů muslimského způsobu života… Jedni říkají, že tu takoví nejsou a nic je k nám neláká, a že bát se jich je tedy zbytečné a dávat hlas politikům, kteří slibují, že nás ochrání před nepřítomnými migranty a ví jak na to, aby tu byli i nadále nepřítomni, je nerozum. A je to vůbec možné?

Jiní říkají, že tu takoví jsou a budou a jediné, co je rozumné udělat, je zajistit, aby se jim u nás líbilo a soužití s nimi bylo v míru a pokoji a je nezbytné dávat hlasy politikům, kteří vědí, jak na to, aby to tak bylo. A je to vůbec možné?

Čas to spolehlivě rozsoudí a popravdě ukáže, čí a jaký strach byl opodstatněný.

Jenže to už bývá pozdě! Kdo se bojí (a jedná) včas – ten se bojí nejlíp!

A o strach mi teď jde, musím se ho zastat, myslím, že si zaslouží trochu shovívavosti, vděčnosti i úcty, vždyť kde bychom beze strachu byli. Strach je náš (více nebo méně úspěšný) průvodce přežitím od kolébky ke hrobu. V diskusi mohu tedy rozumět hlasům pro i proti, čemu ale nejde rozumět, je umělá a vynucována nepřítomnost strachu – odmítání nestranné soudnosti a rozlišování rizika coby norma a uvědomělý postoj: nebojácný odborník – nositel pokroku… Je to ale v podstatě neférovost vůči pravdě a přirozeným (po)citům. Strach malující nepěkné čertíky na zeď coby nepotřebná a překážející věc – něco jako mandle v krku.

Proč ale dneska taková ztráta rozlišování a zábran zachvacuje všelijaké obory? Máme tu nejen imigrační odborníky, jsou tu pohlavní specialisté, přírodní (a zejména lesní) ochránci, odborníci na umění, kulturu, experti na lidsko-lidské vztahy, na klima, na nové zemědělství, vzdělávaní, na výchovu, na správnou mluvu, na správný výklad historie… Společná a nezbytná kvalifikace všech těchto odborníků je zkouška z nebojácnosti!

A lidé se bojí právě té publikované nebojácnosti vůči novotám, protože většinou jim tam cosi neštymuje.

Takže ten strach, který je dneska nejvíce otloukán veřejnosti o hlavu, není z nepřítomných migrantů, ale z přítomných (euro)našinců, kteří vlastně neví, na čí straně stojí, a tak přešlapují ze strany na stranu a není jasné, co z toho nakonec vzejde – a toho je třeba se bát.

Migranti jsou jen jeden z lakmusových papírků, ukazující (euro)stav (férovost, akceschopnost a pravdomluvnost), kteří se připletli zrovna do takové doby, že je to semlelo – nejsou viníci, jsou obětí mlýnku na lidské (a nejen lidské) osudy… Mlýnku na nebojácný pohon, který se zrovna teď v Evropě otáčí.

I ten nešťastný kůrovec se nachomýtnul zrovna do takové neférové doby – copak jeho posláním bylo vyhubit tisíce hektarů lesa a tak podřezat větev potomkům ve stylu „po nás potopa“? To určitě nechtěl, chtěl žít normálně v symbióze s mantinely umožňujícími solidní život (lýkožroutí udržitelný rozvoj – aby se lýkožrout nažral a Šumava zůstala celá pro jejich potomky). Zní to divně, ale smrkové lesy nezlikvidoval kůrovec, ale lidé: nejprve svou nesoudností a nicneděláním a pak vypisováním výběrových řízení na nejlevnějšího dřevorubce, v době, kdy rozhodují hodiny a dny.

I zlobivé a drzé dítě nechce rodiče nebo učitele zahubit nebo dostat do blázince (včetně sebe) – chce jen dostat pár facek, mít mantinely a normální dětství.

A copak imigranti chtějí zlikvidovat evropské země k obrazu bídy a nebezpečnosti, před kterou utíkají? Určitě ne, ale prostor bez zábran a strachu jim to umožní!

Je to stav, kdy jakýkoli komár minulých století je ve 21. století povyšován na velblouda.

Je to století „objevů“, které ani Verne nepředpověděl, to spíše Gulliver na svých cestách před třemi sty léty viděl obraz našeho století (například v Laputě s její akademii).

Nebojácní odborníci – medvědí službu konáte všem zúčastněným!

Ale dost už strašení!

Strachu je dobré se zbavit, je třeba se zbavit příčiny strachu dorovnáním svého sebevědomí něčím, co mi dá vrch nad příčinou strachu – panák na kuráž nestačí, je třeba mít něco více – mít pro strach uděláno.

Z čeho pramení nebojácnost dnešních optimistů a z čeho pramení strach dnešních strašpytlů? Kdo více čerpá z racia a kdo z iracia? Kdo co má, anebo nemá? Ukažte kapsy!

Co tam bude? Pevná víra v nějaké (ale fakt správné) učení, neodolatelná mediální nálada, vlastní (ne)schopnosti a (ne)zkušeností, dobrá vůle, čisté svědomí, pevná víra v Boha…?

Ano, lidé vyzbrojeni vírou se mnohého nebojí a s vírou a pokorou se pouštějí úspěšně do zdánlivě nereálných věcí, ale s vírou se pouštět do nicnedělání nebo přešlapování, když voda stoupá, a jen se oddávat pocitu, že to je to nejlepší, co mě mohlo potkat, se nevyplácí.

Napadají mě dva příběhy, které pojednávají o strachu a víře a můžeme je chápat jako obrázek doby.

Příběh člověka při povodni

S pevnou vírou odmítl výzvu k evakuaci z rozhlasu, potom odmítl hasiče s loďkou a nakonec, když už seděl na střeše, odmítl i helikoptéru. A pak v nebi láteřil Bohu, že ho nezachránil, a on mu tak věřil, jenže to si ale dal! „No já jsem tě zachraňoval! A ty? Mé varování jsi neslyšel, hasiče jsem ti poslal a pak i helikoptéru, ale tys pyšný, mě jsi neviděl, neslyšel, opíral ses o svoji pýchu, spoléhal na své řešení a pohrdal jsi všemi okolo. To nebyla víra ve mě, ale víra v sebe a pohrdání všemi ostatními.“

Není někdy náš optimismus spíše pohrdání oponenty?

Dožínky v naší obci (Š+G)

Vystupují tu sebevědomí a nebojácní hasiči (zejména velitel), realistický předseda, stříkačka, lidé, radnice a náves, oheň a děti. Velitel hasičů (opojený novou stříkačkou) polil radnici petrolejem a rozdal dětem sirky na hraní. A když začalo hořet, tak se zaradoval, že má možnost vyniknout, a ostatním, kteří to tak neviděli, spílal do zbabělců. Hasiči se seběhli, zpívali, pak konečně hasili, jak nejlépe uměli, a pak velitel prohlásil, že s tím nechce nic mít a končí cvičení, a odjeli.

Předseda důvěřoval, ale ne moc a nabádal k hašení zavčasu, stejně tak i lidé. Přestože se lidé po odjezdu hasičů pustili do hašení po staru kbelíky, radnice i ostatní domy, vydány napospas experimentu, lehly popelem.

Oheň je oheň, dělal jen to, co mu bylo dopřáno, bez ohledu na slavnost a exhibici okolo.

Děti byly hravé, bez zábran, ale vlastně způsobily ten požár.

Evropské státy s fungující strukturou, to je ta radnice a náves. Nadšení nositelé nových nápadů v národních i nadnárodních barvách jsou jako ti hasiči – nebojí se, vyzbrojeni stříkačkou, ale bez větší praxe a zkušeností. A když půjde do tuhého, ukončí cvičení a nastoupí lidé s kbelíky, protože jde o jejich život.

Oheň – to je například posedlost dokonalostí, korektností, rovností ve všem, v minulosti, současnosti i budoucnosti až navěky, posedlost vše napravit, odčinit chyby všech zřízení, událostí, (zlo)zvyků, techniky, rostlin, lidí, zvířat i Boha… a to vše bez přítomnosti strachu z jakýchkoli experimentů, že se takovým napravováním udělá víc škody, než užitku.

Děti? V každé době užitečné, nadšené, moc nedomýšlející – na ně se to pak shodí, že to zavinily.

A předseda! Ten se měl bát hned (jako první) a měl velitele hasičů vyrazit už při tom nápadu pořádat cvičení na reálných domech a lidech – když už cvičení, tak kus od města.

Nebojácnost jen tak vyhlášená – ničím nevykoupená – je slepá a vede k průšvihu. Pravá nebojácnost a jistota je vykoupena většinou tím, že bylo akceptováno mnoho strachů z toho, co by mohlo být, a že se na tyto strachy reagovalo… bez toho by to nebyla nebojácnost, ale bláznovství.

Dědictví otců i matek je i dědictví strachu! (Nic lepšího nemáme a bez jeho akceptace jsme stále malé děti – hloupě bojácné nebo hloupě nebojácné.) Je dědictvím toho, čeho se máme bát, ale i toho, jak se příčině strachu ověřeně postavit.

Strach v pozadí motivuje mnohé naše konání a díky němu máme i jistotu a nebojácnost, třebaže to tak nevypadá. Například se nebojíme jít po ulici, chodíme suverénně a směle. Ale to všechno proto, že se od mala bojíme, že nás zajede auto, tak chodíme vlevo, chodíme po chodníku, rozhlížíme se, nejsme opilí, sledujeme provoz, za šera jsme reflexně označení a takto se uvnitř nebojíme, ale vše okolo, naše chování i ustrojení nás usvědčuje z akceptace strachu.

Dalším příkladem by mohly být infekční choroby – žloutenka, úplavice apod. Nejsou u mě v bytě, nejsou v domě a možná ani ve vsi, a přesto se všechny generace obyvatel svazují strachem z nich! Že na ně nikdo ani nepomyslí? Proč si ale myjí ruce před jídlem, oplachují ovoce, na záchodě používají papír a stejně si pak ještě myjí ruce, umývají nádobí, mouchy odhánějí, podlahu vytírají, to vše dělají, že se to tak dělá, ale v reálu proto, že se bojí něčeho, co vlastně není (není právě díky tomu, že se bojí), a tak by se asi bát neměli a měli by baštit cokoli čímkoli a řešit to až se po… A to pak někdy bývá konečný postoj nebojácníků: podřep a vyvalené oči!

A tak se bojme včas a správně, ať můžeme stát rovně!