22.9.2020 | Svátek má Darina


SPOLEČNOST: Kdo nosí roušku, podporuje Babiše?

2.5.2020

Na sociálních sítích se občas objeví názor, že kdo nosí roušku i v situaci, kdy je to podle názoru pisatele zbytečné, tím vyjadřuje podporu vládě pana Babiše. Dle mého soudu tím však na sebe mnohé vyzrazuje především onen pisatel.

Nevyjadřují se tak však jen autoři více či méně anonymní, ale občas něco podobného zazní i od osobnosti veřejně známé. Jako například od pana profesora Žaloudíka, toho času senátora a dříve ředitele Masarykova onkologického ústavu v Brně. Ten ve svém rozhovoru pro magazín Echo24 nejdříve zpochybnil účinnost nošení roušek z pohledu ochrany před šířením koronaviru a pak konstatoval toto: „Celkově roušky považuji spíš za symbol občanské loajality, respektive poslušnosti vůči celku. Zpočátku symbol víry. A taky je díky nim už na dálku vidět, jestli hrajete hru nebo ne.

Při vší úctě k panu profesorovi, ale tohle je poněkud přes čáru. Jakápak „loajalita“, jakápak „poslušnost vůči celku“? Jakou „hru“, že to údajně hrajeme? Abstrahujme nyní od faktu, že nošení roušek na veřejnosti je povinné, takže lidem nic jiného než „hru hrát“ nezbývá. Ovšem s respektem k nezpochybnitelnému právu pana profesora na vlastní názor ohledně smysluplnosti nošení roušek nelze než se ohradit vůči takové nehoráznosti, jako je označení lidí, kteří roušku na obličeji mají, za „poslušné vůči celku“ a „hrající hru“. To už totiž není vyjádření odborné, ale politické a vůči lidem, kteří nemají jinou možnost než roušky nosit, krajně urážlivé. Pan profesor je navíc senátorem za ČSSD, která má na zavedení této povinnosti nesmazatelný podíl, a o to větší neomaleností jeho prohlášení je.

Navíc si myslím, že tentokrát selhal i jako lékař. O účinnosti, respektive neúčinnosti nošení roušek totiž nepanuje konsenzus ani mezi experty. A snad právě proto by se měl jako odborná autorita ve svých vyjádřeních držet roviny věcné a nepodporovat svoje názory lacinými proklamacemi a hraním na emoce. Ostatně není to tak dávno, kdy u nás probíhala poměrně bouřlivá diskuze ohledně zákazu kouření v restauracích. V jejím rámci se objevovaly i názory zpochybňující škodlivost pasivního kouření. Tedy jednoho z hlavních argumentů zastánců protikuřáckého zákona. Docela by mne proto zajímalo, jak by se pan profesor jako onkolog tvářil, kdyby tenkrát někdo prohlásil třeba toto: „Celkově považuji dodržování zákazu kouření v restauracích spíš za symbol občanské loajality, respektive poslušnosti vůči celku. A díky tomu na každém poznáte, jestli hraje hru nebo ne.“ Troufám si tvrdit, že by takového člověka (eufemisticky řečeno) moc nechválil...

Ale pan profesor byl ještě poměrně umírněný, a navíc se vůči vládě pana Babiše vymezil jen nepřímo. Což se ovšem nedá říct o jiné veřejně známé osobnosti – šéfredaktorovi internetového deníku Forum24 panu Šafrovi. Ten si totiž servítky rozhodně nebral. Na svém twitteru prohlásil konkrétně toto: „Je potřeba zahájit chození bez roušek. Roušky jsou potupným výrazem loajality vůči vládě estébáka a zločince. Svobodný člověk nosí roušku v obchodech, v tramvaji a v nemocnici. Nikdy ji nemá v lese, na návsi a v parku. Vládní nařízení je třeba masově bojkotovat. A už se to děje.

Před časem jsem při jiné příležitosti prohlásila, že by lidé měli při svých veřejným vyjádřením poněkud „zklidnit hormon“ a ubrat na razanci, protože čím jsou jejich výroky radikálnější, tím jsou také hloupější. Myslím, že prohlášení pana Šafra je toho učebnicovým příkladem. A to hned ve dvou rovinách. V tom, co sdělit chtěl a v tom, co sdělil mimoděk.

Zastavme se nejdříve u té první. Je asi zřejmé, že smyslem druhé části jeho sdělení není taxativně vyjmenovat, kde by člověk roušku mít měl (v obchodě, v tramvaji a v nemocnici) a kde ji naopak mít nemá (v lese, na návsi a v parku), ale to, že člověk by měl mít takovou svobodu, aby se mohl sám rozhodnout, kdy si ji nasadí a kdy sundá. Jenomže tento přístup ignoruje jedno ze základních pravidel svobodné společnosti a tím je respektování svobody ostatních. Neboli „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda tvoje a naopak“.

On totiž každý člověk nasazením roušky nechrání svoje právo na zdraví, ale právo na zdraví těch ostatních. Jak to ostatně říká známý a dle mého soudu i mimořádně povedený slogan: „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mne“. Takže by se v tomto případě neměl ani tak řídit svým pocitem ohrožení, ale respektovat to, jak se cítí ohroženi druzí. Jenomže každý člověk vnímá tyto situace jinak a nepochybně jsou takové, kdy se na účelnosti používání roušek lidé prostě neshodnou. Asi málokdo bude rozporovat, že jejím sejmutím uprostřed lesa nikdo nikoho neohrozí a stejně tak se drtivá většina lidí (až na pana profesora Žaloudíka) shodne na tom, že je třeba ji mít nasazenou v tramvaji. Ale co třeba na ulici? Je to zbytečné, není to zbytečné? Na to jsou zkrátka názory různé. Z požadavku na právo na vlastní svobodné rozhodnutí se tak vlastně stává požadavek na právo chovat se bezohledně k ostatním. A onen slogan by v podání pana Šafra měl znít spíše takto: „Tvoje rouška chrání mne, ale já na tebe kašlu a říkám tomu svoboda.

Je tu však ještě druhá rovina onoho prohlášení. Tedy ta, kterou pan Šafr nejspíš příliš ventilovat nechtěl. Jako šéfredaktor portál Forum24 se velmi často ohání tím, jak mu leží na srdci svoboda a demokracie. Ovšem tady lidem přímo upírá právo svobodně se rozhodnout, jestli roušku nosit, nebo nikoliv. Nepovažuje to totiž za projev svobodné vůle a odpovědnosti vůči ostatním, ale za politický postoj vyjadřující podporu, nebo nepodporu vládě Andreje Babiše. Což je demagogie, která se jen tak nevidí. Před odpůrce vlády totiž staví dilema, zda si roušku třeba z ohleduplnosti k jiným nasadit a vystavit se tak tomu, že budou označeni protibabišovskými fanatiky za „koblihy“, nebo ve jménu odporu vůči vládě „držet hubu a krok“, roušku si nevzít a ohrozit tak druhé. To je panečku svoboda, o které nepochybně všichni svobodomyslní lidé sní...

Svět podle pana Šafra je zkrátka černobílý a jeho výzva ze všeho nejvíce připomíná dělení lidí podle hesel „kdo není s námi, je proti nám“ a „každý se musí rozhodnout, na čí straně stojí“. Což mimo jiné vrhá trochu odlišné světlo na otázku, čí vinou je naše společnost rozdělená. Odpůrci Miloše Zemana a Andreje Babiše tvrdí, že za to mohou právě tito dva pánové. Dle mého názoru nelze rozhodně popřít, že oba svými kroky zaujímání vyhraněných postojů ze strany veřejnosti silně podněcují. Ovšem lidé jako pan Šafr jim v tom rozdělování společnosti nepochybně zdatně sekundují...

Převzato z blogu se souhlasem autorky








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.