Přiznám se, že mě zpráva o demonstraci kojících matek v první chvíli překvapila nebo spíš zarazila. Pro ježkovy oči (nemám na mysli ředitele Národní knihovny vyhozeného v důsledku magistrátní servility a obecného padoušství), jakých demonstrací se ještě dočkáme? Matky vyrazily do ulic, aby podpořily myšlenku kojení na veřejnosti. Co dál? Pěstitelé rajských jablíček zasypou koně svatého Václava svými výpěstky, anticokoličáci vylezou na Petřínskou rozhlednu ve prospěch, nebo spíš v neprospěch čehokoli? A teď nás kojící matky umlátí svými životadárnými prsy?

Ale to je v pořádku, demonstrace má překvapit, zarazit a vyšinout z míry, v tom je její smysl. Demonstrace nezarážející nikoho je demonstrace k ničemu, zarážení je v její podstatě. V indiánských vesnicích na břehu Amazonky nebo v masajských vesnicích v Keni jsem viděl matky kojící děti na veřejnosti a nikomu to nepřipadalo divné, protože kojení patří k mateřství stejně neodmyslitelně, jako sám porod - proč se nad tím pozastavovat? A proč tedy dělat demonstraci ve prospěch kojení na veřejnosti, když je to součástí běžné praxe?

U nás to součástí praxe není - v moderní době. Přesněji, není to součástí běžné praxe. Tu a tam přijdeme do styku s kojící matkou. Když taková situace nastane, pomyslím si něco hezkého, jak jinak, vždyť tenhle výjev je doslova božsky útěšný, a koukám někam jinam. Přece nebudu na tu symbioticky spojenou dvojici vejrat. Nestává se to často, ale stává se to. Nikdy jsem nezažil, že by někdo začal hulákat: „Podívejte se na tu nestydu! Fuj! Ona tu kojí! Koukej to prso zandat a dej tomu škvrněti flašku a chovej se, jak se patří!“

To se vskutku neděje, přinejmenším já toho nebyl svědkem a nikdy jsem o něčem podobném neslyšel. Z toho by se dalo usoudit, že nic nebrání tomu, aby kterákoli matka kojence kdykoli a kdekoli mohla poskytnout dítku to, co jeho jest. Proč tedy dělat demonstraci, proč se houfovat, proč se medializovat, pronikat na stránky novin a na televizní obrazovky? Proč má být z něčeho tak normálního a přirozeného událost, politikum?

Asi to nejde jinak.

K nahotě máme dnes podivný vztah. Je všude. Otevřete noviny a dozvíte se, která celebrita se nechala fotit nahá, případně která si střihla soukromé porno a to potom jakousi podivnou náhodou proteče na veřejnost. Nahota či polonahota se objevuje v reklamních snímcích čehokoli, i kdyby to měl být vysokozdvižný vozík (nezvedá pytle cementu, ale poloobnaženou dívku) nebo kalové čerpadlo (aranžmá domyslete sami). Medik může studovat anatomii v létě na Václavském náměstí. Ženy chodí v naší kultuře mnohem méně zahalené než zmíněné indiánky nebo Masajky. Když herečka usoudí, že je málo obsazovaná, před zpravodajskou kamerou jakoby náhodou vyvalí ňadro.

Jenom to kojení na veřejnosti je jaksi cosi divného. Ano, viděl jsem to, ale - všiml jsem si toho a to je podstata věci. Copak si všímám, dejme tomu, matky tlačící kočárek? Řeknu si, hele, ona tlačí kočárek, dívej se jinam? V tom je zřejmě jádro věci. Jde o to, aby nebylo proč demonstrovat, aby nebylo o čem mluvit, natož psát do novin, jakmile matička veřejně poskytne škvrněti jeho bumbáníčko. Fandím demonstrujícím matkám a moc si přeji, aby už brzy nebylo proč demonstrovat. Připojil bych se k nim, ale jistě pochopí, že mi v tom nebrání důvody ideální, nýbrž čistě technické.

LN, 2.2.2009