aneb Složenka pro pana ministra

"Poslední cizáci, co si tu vypůjčili koně, skončili támhle," ukázal do koruny nedalekého dubu. Na spodní větvi silné jako mužské stehno tam ve větru vlály čtyři asi půlmetrové kusy provazů. Byly vyšisované od slunce a deště a na dolních koncích roztřepené.

"Vy jste je....?" vyjelo ze mě napůl zděšeně a napůl vztekle.

"Hm," odtušil a mohutně si přihnul z plastové láhve zteplalé čínské vodky. "Br," otřepal se hnusem a pak dodal: "Vy byste měli viset už jen za tohle."

"To je zvěrstvo!" rozhořčil jsem se. "Nehumánní zvěrstvo." Vzápětí mě šokovalo, jak rychle jsem byl schopen najít ta správná ruská slovíčka, a hned poté, jak málo mám vyvinutý pud sebezáchovy. Abych tu smršť pocitů nějak přebil, vyrval jsem tomu chlapovi z ruky jeho láhev a taky si pořádně loknul. On neprotestoval. Jen se usmál. Trochu smutně, trochu nadřazeně.

"Nehumánní bylo ukrást mi ty koně," pronesl tónem jakým se mluví s idiotem. "Přišli, že se chtěj projet, dali mi dvě flašky a já jim půjčil čtyři svý nejlepší kobyly. A oni je hajzlové blbí přehnali přes hřeben do Kazachstánu a střelili je tamním pašerákům. Pěšky se ti pitomci pak vraceli nazpátek celý dva dny. Když dorazili, měl jsem ty koně už zase ve svý vohradě. Tady se totiž všichni známe," dodal na vysvětlenou.

"No, ale když jste ty koně dostal zpátky, proč...?" kejvnul jsem hlavou směrem ke stromu.

"Víš, hochu, tohle je Altaj. Vysoký hory. Přes půl roku po prdel ve sněhu. Policajt, doktor a nejbližší krám přes čtyřicet kilometrů daleko – to jsou v zimě třeba tři dny cesty. Ovšem - když máš koně. Když ho nemáš....." pokrčil rameny. "To nebyla krádež, jako když ti někdo šlohne lízátko! To byl pokus o vraždu! Možná mě a možná taky mých dětí!" Ozvěna jeho barytonu se odrážela od okolních kopců. Když dozněla, rozhostilo se hrobové ticho. Párkrát jsem naprázdno polknul a chystal se k odchodu. Bylo mi jasné, že tady to dnes nedopadne.

"A co byli zač?" zmohl jsem se ještě na poslední otázku.

"Nějaký Rakušáci. Hare Krišna. Měli támhle za řekou barák jako hrad. Prd jim chybělo, jen měli roupy....pitomci." Nabídnutou bělomorku míru jsem neodmítnul. Důstojnost okamžiku pak rušilo jen mé tiché pochrchlávání.

Tuhle historku jsem zažil na počátku devadesátých let minulého století. Dodnes si nemyslím, že je lynčování akceptovatelný způsob řešení jakéhokoli, byť sebetěžšího provinění. Mohu si ovšem tento názor dovolit, neboť žiji v epicentru civilizace, která prozatím upřednostňuje humánnější způsoby trestání zločinců. A byl bych moc rád, kdyby to tak i v budoucnu zůstalo. Bohužel, vztek z bezmoci v mém okolí narůstá. A mohl by přerůst i tu tenkou hranici, která dělí civilizovaného člověka od krvelačného barbara. Jak tvrdí jeden můj kamarád, tato hranice je prý silná pouhé tři až čtyři dny bez jídla. Osobně doufám, že je o pár dní silnější, ovšem platnost tezí Abrahama H. Maslowa považuji na základě svých osobních prožitků za zcela nezpochybnitelnou.

Vprostřed altajské divočiny je asi mnohem snadnější pochopit, že zdroje k přežití každého společenství jsou omezené a že když si někdo přivlastní něco nad rámec svého skutečného přínosu tomuto společenství, dělá to na úkor někoho jiného. Vztah mezi krádeží a de facto vraždou je zde mnohem zřetelnější. V našich podmínkách tyto souvislosti nejsou tak zjevné. Ovšem i peníze, které nenávratně mizí ze státního rozpočtu vinou krádeží, které v rámci civilizačního ptydepe nazýváme korupcí, někde chybí. Díky tomu, že někdo potřebuje víc pokojů ve své vile, pohodlnější sedadlo v rychlejším autě a dovolenou v destinaci více na jih od naší země a ukradne si na to ze společného, někdo jiný zemře na neopravené silnici nebo proto, že dojezdnost sanitky se z úsporných důvodů prodloužila z pěti minut na patnáct. A přitom mnohým z těch zlodějů prd chybí – jen mají roupy.

Není to tak dávno, co mi přišla do schránky složenka od současného ministra financí Ing. Miroslava Kalouska. Byl to podle mého názoru didakticky povedený pokus, jak lidem jako já vysvětlit, že žijí ve státě, jehož omezené zdroje jsou čerpány nad únosnou míru, a že dluh, který tak vzniká, je také částečně mým dluhem. A že mi nezbude nic jiného než tu svou část dluhu v brzké době splatit. Pochopil jsem. Jenže každá mince má dvě strany - pokud jsem já měl na základě zaslané složenky pochopit svůj vztah ke společenství zvanému Česká republika a přijmout závazky z příslušnosti k tomuto společenství vyplývající, bylo by pěkné, kdyby i pan ministr a jeho kolegové zase správně pochopili svoji část daného závazku. Mělo by jim být jasné, že jsou placeni za to, aby zajistili hospodárné využití prostředků, které jim každý z nás více či spíš méně dobrovolně svěřuje. Mám dojem, že by bylo velice výchovné, kdyby pro začátek každý z občanů naší republiky zase poslal panu ministrovi na oplátku složenku, na níž by byla např. desetimilióntina částky ukradené v Mostecké uhelné. Pochopení pravého významu slov, činů a vztahů je totiž nutným prvním krokem k tomu, aby naše země zůstala i nadále zemí civilizovanou.