Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996SPOLEČNOST: Kdo koho v Česku diskriminuje a proč?
Co je to mít někoho jinak než sexuálně rád či nerad? Když nemám rád souseda, znamená to, že ho diskriminuji? I když je to gadža, tedy “bílý” jako já? Takže je třeba si položit otázku, proč nemá “bílá svině” ráda jinou “bílou svini”?
Co se stane, když mi tento soused dělá binec na chodbě, baví se příliš hlučně až do ranních hodin, opíjí se a hází odpadky z oken a neposílá své děti do školy, jež se coby záškoláci pak poflakují po sídlišti, fetují, občas něco rozbijí a ukradnou? Tak ho prostě nemám rád a kdyby u mě chtěl pracovat, tak ho zkrátka nepříjmu. Rozdíl je v tom, že si nemůže stěžovat, že jsem rasista. A to, že ho nezbavuji lidských práv, snadno prokážu, když jen zmíním jeho jméno na polici, u níž tento soused podal na mě žalobu pro svoji údajnou diskriminaci.
Ale co s Romy? Kdo koho diskriminuje v tomto případě? My, gadžové, co si jich v podstatě nevšímáme, pokud nás přímo fyzicky neoběžují. Svými odpadky pod okny, kde zapáchají, svou násilnickou povahou, s níž vybílí lecjakou hospodu, svým čorkařstvím, když okradou, kdo jim přijde pod ruku.
Kdo tedy koho diskriminuje? Romové gadže, nebo dvě třetiny gadžů mnohé Romy? Třeba v tramvajích, kde musí být každý ve střehu, když nastoupí skupinka zfetovaných nepřizpůsobivých mladíků se zjevným úmyslem někoho okrást.
Je to diskriminace ze strany gandžů, když nechtějí sedět v baru vedle Romů, kteří mluví sprostě, jsou opílí a provokují rvačky? Nebo tím naopak Romové diskriminují slušné hosty, tedy českou majoritu? A co to je, když gadžové nemohou ve vlastním bytě s řádně placeným nájmem klidně spát, protože většinou zadlužení a na podpoře Romové, co na rozdíl od gadžů nemusejí ráno do práce, jsou noc co noc přespříliš rozverní, až skoro ke stovce decibelů…
Zeptal jsem se gadžovské kamarádky, jak to vidí ona s tou diskriminací. Její odpověď byla lakonická; řekla a chtěla zůstat v anonymitě, aby nemusela znovu na nemocenskou:
“Nemůžu ti ani podle své svobodné vůle odpovědět, jak bych chtěla, protože už bys mi neodepsal, že jsem toliko necita, nýbrž bys mne vyvrhl ze svého kroužku přátel… Nicméně já, která jsem byla napadena občanem tmavé pleti, okradena a nakonec hospitalizována s komocí a otřesem mozku, nemluvě o psychickém zážitku na celý zbytek života, hrdě volám: Nechť jdou všichni do pr…e!”
(Komoce - otřes srdce - je druhou nejčastější příčinou náhlého úmrtí. Commotio cordis odpovídá commotio cerebri a jde o funkční poruchu srdeční činnosti. Nastává po tupých přímých úderech do srdeční krajiny…)
Poprvé jsem se s termínem “bílý rasismus” setkal v Jihoafrické republice, kde mě tamní bělošští osadníci zhrzeně informovali, že sotva skončil apartheid, tedy černý rasismus, nastoupla jeho bílá podoba. Tedy upřednostňování černých obyvatel na úkor těch bílých. Třeba když Mandela nařídil, aby v každém podniku pracoval poměrný počet černochů podle toho, jaký byl demografický poměr v JAR, jež má cca 40 milionů obyvatel, z toho asi pět milionů bělochů. Prostě pokud bylo ve firmě sto pracovníků, osmdesát jich muselo být barevných, i když tam byli jen do počtu, jelikož žádnou profesi pořádně neuměli. Bylo-li ve vedení podniku deset osob, ředitel a sedm dalších měli být černoši. Ať k tomu měli vzdělání nebo ne.
Pak jsem se ocitl v Torontu a jedna odpověď z rozhovoru, který jsem tam vedl s jistým Romem, mi zůstane navždy v paměti jako čítankový příklad “bílého rasismu”…
“Ty jsi ale běloch, gadžo, tobě tady fakt azyl nedají!” podíval se vážně. “A vůbec - kdo tě tam teď šikanuje, když jsem už v Kanadě?” snažil se nejapně žertovat. “Když se Romové vystěhují z Česka do Kanady, budou spokojeni i gadžové z Ostravy! Tak proč si lámat hlavu s nějakým bílým rasismem?”
Jen v litvínovském Janovu si nepřízpůsobiví občané, co se vozí taxíky, ale pracovat nemůžou, pořád myslí, že si ty “bílé svině” ten bílý rasismus jen vymyslely, aby je mohly diskriminovat.
“Mám osobní zkušenost z Duchcova, kde je něco na způsob romského ghetta. Typický obrázek - po kolena odpadků před domem, stejně tak ve sklepě i v podkroví. Kdo to uklidí? Pracovníci technických služeb za státní peníze. Přijedou, týden odpadky v šíleném smradu odklízejí za peníze daňových poplatníků, a ti, co ten odpad nadělali, jen sedí rozvaleni v oknech zdevastovaných bytů, pokuřují a pouštějí si big bít, aby jim lépe ubíhal čas k výplatě jejich invalidního důchodu,” řekl mi rodák z této oblasti, patřící k mlčící většině. Ani on nechtěl být jmenován. Proč asi?
Kdo koho diskriminuje, když soudy ve Štrasburgu osočují Česko a dělají mu špatné image za to, že prý diskriminujeme některé romské školáky, když je posíláme do zvláštních škol, jelikož neumějí česky, mají špatnou školní docházku a zdržují tak své spolužáky, kteří už umějí číst i psát, jelikož se jim doma rodiče věnují.
Kdo koho diskriminuje, když ročně jdou z peněz “bílých” daňových poplatníků miliony na sociální dávky, výživné a dětské přídavky či podpory v nezaměstnanosti tzv. nepřizpůsobivým občanům.
Kdo koho diskriminuje, když kvůli něčí zhůvěřilosti je popálená dvouletá Natalka, nevinná dcerka problémové romské rodiny, a pro tento ojedinělý exces, alespoň co se nebývale krutého paličství týká, Romové budují samobranu a vyhrožují emigrací do Kanady.
Kdo je teď více ve stresu? Romové nebo gadžové, hlavně ti kanadští, kteří za svůj stát nesou plnou odpovědnost, zatímco druhá strana je pouze v nekostruktivní vyděračské opozici?
Křičí: “Pryč s nacionalistickou Dělnickou stranou!” V tomto se shodneme, ale rozcházíme se v jediném; kdo způsobil, že takové strany vůbec u nás vznikají. Nebyla náhodou napřed něčí dlouholetá nepřizpůsobivost na úkor pracující většiny a teprve poté vznikly strany odporu proti této “tradici a folklóru” minority, která však získává v EU a ve slepých očích ochránců lidských práv pocit majority.
V Ostravě byl před půlrokem slavnostně vyhlášen pomocný romský program pod názvem “Ruku v ruce”. Jeho šlechetným cílem, financovaným z peněz Česka i EU, je zaměstnávat Romy, učit je pracovním návykům a pomáhat se vzděláváním romské komunitě, která žije v ostravských deseti ghettech v počtu zhruba deseti tisíc obyvatel.
A co romské elity; tedy ti vzdělaní, poctivě pracující a starající se o svém děti Romové? Nejsou náhodou také oni těmi svými nepřizpůsobivými diskriminováni minimálně tím, že jim dělají ostudu? Co by asi tito výjimeční Romové říkali, kdyby měli žít vedle těch, kteří se chovají takto nepřizpůsobivě? Neměli by právě oni být první, kdo se o své soukmenovce postará, aby je kultivoval? Nejsou to právě oni, co jako první prchají do Kanady ne kvůli rasovým či jiným důvodů, ale proto, aby své děti uchránili před jejich romskými vrstevníky?
Kam zmizely miliony určené pro romské poradce a programy, které měly přivést Romy na pravou “víru” soužití s gadži? Co by na to vše charita zvaná Kumar. Zvládne jeden hodný Ind sám úplně všechno?
Závěrem parafráze na povědomou větu:
“A také doufám, že česká romská společnost už konečně pochopí, že i my gadžové alias “bílé svině” máme právo na svou bezpečnost a existenci v této naší společné vlasti. Stejně jako oni. Nic víc nechceme…”
Přemýšlejte!
