Liberální názor na trávu, poker nebo držení zbraní má kdekdo – ale víra ve svobodu jako univerzální princip pro všechny skomírá.

První lajna české názorové publicistiky zakombinovala ve vlastním obranném pásmu: Petr Fischer, Erik Tabery a Petr Honzejk si postupně přihráli otázku, jestli se liberálové mají vzdát idealismu a pokusit se o pragmatickou spolupráci s těmi, kterým liberální status quo zvlášť nevoní. Fischer je pro, Tabery proti, Honzejk pro. – Já v něčem pro a v něčem proti. Ale nad tou výměnou mě napadlo něco ještě podstatnějšího:

Když se hádáme o tom, co by měli dělat liberálové, hádáme se o druhu, který je na vymření.

Na první pohled to není znát, protože v Česku žije a veřejně vystupuje kopa lidí, kteří mají na něco liberální názory. Obvykle na to, co se jich přímo dotýká, co souvisí s jejich identitou, životním stylem anebo preferovanou výchovou dětí. Namátkou to jsou marihuana, domácí porody, Uber, držení zbraní, interrupce, domácí destilace lihovin, pokerové turnaje, eutanazie, pornografie, prostituce, tolerance alkoholu za volantem nebo za řídítky, stejnopohlavní manželství, psychedelika, péče mužů o děti a domácnost, bitcoin.

Jenže liberála z vás nedělá samotné přesvědčení, že by vám měli dovolit nebo umožnit to nebo ono. Liberála z vás dělá teprve víra ve svobodu jako univerzální princip, která se promítá i do témat, která se vás bezprostředně nedotýkají. Nebo u kterých je dokonce trvání na principu svobody pro vás samotné nevýhodné. A takových lidí tu moc nevidím: ani napravo, ani nalevo, a jestli v zrcadle, to mi napište do komentářů.

Laissez-faire! (Ale ne pro ručníkáře)

Liberál je označení ošemetné už tím, že si ho uchvacují dvě různé skupiny lidí. Tou vývojově starší, do které patří třeba velká část členské základny ODS, jsou klasičtí liberálové, pro které svoboda rovná se minimum státních zásahů do životů.

Všimněte si, že je mezi nimi hodně odpůrců regulace hazardu. Lidem se má nechat zodpovědnost za jejich životy,prohibice nefunguje. Oukej. Jenomže stejnými argumenty jde obhájit legalizaci měkkých a dokonce i tvrdých drog, ale to už ODS na svoje liberální zásady zapomíná: její největší odvaz byla zatím legalizace marihuany pro lékařské účely, se kterou se smí obchodovat jen na enormně zregulovaném trhu.

Podobně absurdní je boj klasických liberálů s islámem. Václav Klaus starší v souladu se svým světonázorem hájí svobodu majitelů restaurací svobodně rozhodnout o tom, jestli se v jejich podniku bude kouřit. Jakmile jde o svobodu postavit si na soukromém pozemku mešitu, Klausův liberalismus je fuč. Je to v rodině: Václav Klaus mladší si udělal jméno na boji proti úředníkům, kteří kecají lidem do životů. Ale jakmile ředitelka státní školy rozhoduje o tom, co mají nebo nemají studentky nosit na hlavě, neváhá přeběhnout na druhou stranu.

Posledním příkladem licoměrnosti klasických liberálů je hnutí za svobodu jezdit autem. Ta ale stojí na povinnosti chodců nevstupovat do silnice, moknout při čekání na zeleného panáčka, vodit děti po městě za ruku. Neříkám, že auta jsou zlo a místo dopravních předpisů má vládnout anarchie: jen nerozumím tomu, proč anarchokapitalisté vyznávají tak často motomarxismus. (Podobně absurdní je odpor mnoha zastánců trhu k placenému parkování.)

Rovnost, volnost, bratrství! (Ale ne pro Rusáky)

Výčet nepochopitelných absurdit by nebyl kompletní bez palby do mých vlastních řad, totiž do liberálů pokrokových. (Klíčová slova: s komunisty se nemluví, marihuanize legalihuana, máte poslední Respekt?)

Donald Trump letos zkusil zakázat vstup do Spojených států občanům několika muslimských zemí a liberální publicisté překusovali tužky. Když ale před třemi lety Martin Bursík, Michael Kocáb a Jaromír Štětina navrhli podobně paušálně zakázat vstup do Česka občanům Ruské federace, všeobecné pohoršení nezavládlo. A to přesto, že liberální politici šli tehdy při uplatňování kolektivní viny ještě dál než Trump a chtěli Rusům zmrazit konta.

Návrh komunistky Gabriely Hubáčkové na důsledné překládání cizojazyčných cedulí do češtiny sklidil letos v lednu zasloužený všeobecný posměch. Ne tak dlouhodobá snaha TOP 09 vymýtit nápisy v azbuce.

Logiku nedává ani selektivní kriminalizace potenciálně nebezpečných slovních projevů. Právo na šíření protiočkovací paniky hájí v mém okolí ti samí lidé, kteří se radovali ze stíhání Martina Konvičky za protiislámské výroky. Přestože kvůli popíračům kolektivní imunity v Evropě umírá víc lidí než kvůli popíračům holokaustu, o legalitě prvního šarlatánství se nepochybuje, o ilegalitě druhého jen maličko. Hledat v tom nějaký řád nebo princip je o bolení hlavy.

A nakonec se dá obrátit úvodní dilema: drogy versus hazard. U první neřesti chtějí Zelení prohibici uvolnit (s. 37), u druhé ji naopak zavádějí.

Sto malých loděk

Někteří sexuologové rozlišují mezi homosexuály a muži, kteří mají sex s jinými muži. Možná by takové sémantické rozdělení bylo na místě při diskuzi o liberálech. Když Miloš Zeman nebo Jiří Čunek plácnou něco xenofobního, mezi lidmi, kteří něco mají liberální názory, zavládne krátkodobá jednota. Jakmile společný nepřítel pár dnů chybí a místo nebezpečí autoritářství se začne mluvit o něčem jiném, ukazuje se, že žádný soudržný liberální blok v Česku neexistuje. Že vedle sebe chvíli plulo sto malých loděk, jejichž posádky sdílí nepřítele, ale ne principy. Na vyjmenovaných i dalších paradoxech to dokonce vypadá, že velká část z nich žádné univerzální principy ani nemá.