29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Kde vzít peníze na alzheimera?

22.10.2010

Podle LN z 16.10. 2010 se vláda zabývá problémem růstu počtu nemocných Alzheimerovou nemocí. Péče o ně bude stát miliardy. Onemocnění vede k demenci. Pacienti jsou zhusta odkázáni na péči svých blízkých. Myslím, že by nesoběstačných lidí bylo méně, kdybychom odcházeli do důchodu v 68 nebo 70 letech. Ušetřilo by se také, kdyby byly sjednoceny fondy na sociální a zdravotní péči. Alzheimerova nemoc je kolbiště věčného dohadování, co je zdravotní a co sociální problém a kdo má to či ono platit. Naději mi dávají LN z 15.10., kde se dočítám, že se uvažuje o tom, že zdravotní pojišťovny by vybíraly na nemocenské. Nastoupili bychom na cestu, jejímž cílem by bylo jedno ministerstvo místo dvou: ministerstvo zdravotnictví a sociální péče.

Starobní pojištění začal zavádět před 150 lety železný kancléř Otto von Bismarck. Tehdy byla nejčastější doba dožití v Evropě 50 až 55 let. Stát neměl problémy s tím, kde vzít na penze peníze. Na starobní důchod byli tehdy odkázáni chudší vrstvy obyvatelstva a ty se věku odchodu do důchodu dožívaly málo často. Dnes jde to jinak. Žijeme skoro dvakrát tak dlouho. S penzí právem počítá skoro každý.

Alzheimerova nemoc je daň za to, že žijeme dlouho. Přišlo se na to už asi před 35 lety, když se zjistilo, že kuřáci trpí touto nemocí daleko méně často než nekuřáci. Hned se našli snaživci, kteří doporučovali kouřit jako prevenci „alzheimera“. Vysvětlení je však jednoduché. Kuřáci umřou dřív, než by mohli alzheimerem onemocnět.

Ve vědě o mozku došlo v posledních 20 letech k revoluci. Psychiatři a neurofyziologové vyvrátili sto let vládnoucí dogma, že maximální počet neuronů v mozku máme v 18 letech a pak už nám jen ubývají. Dnes víme, že nervové buňky jsou na tom stejně jako buňky svalové. Když cvičíme, svaly nám rostou. Když se sportem přestaneme, svaly ochabnou a atrofují. Mozek „cvičí“, když se učíme. Nové nervové buňky rostou zvlášť tehdy, když se učíme něčemu novému. Když mozek zahálí, chřadne.

Alzheimerovou nemocí naštěstí neonemocní všichni stárnoucí lidé. Nejméně třetina seniorů však začne trpět mírnými poruchami paměti. Psychiatři mluví o mírné kognitivní poruše (MCD mild cognitive disorder). Tato porucha vždy předchází Alzheimerově nemoci. Zdaleka ne každá MCD však přejde do Alzheimerovy nemoci. Psychiatři mají metody, kterými lze včas rozpoznat takového kandidáta Alzheimerovy nemoci od ostatních lidí s MCD. Ty nejspolehlivější však vyžadují vyšetření mozkomíšního moku a to není právě příjemné ani jednoduché. Svůj význam mají i psychologické testy, zvláště tehdy, jestliže se vyšetření opakuje a výsledky se horší. Může na ně navazovat trénink paměti. Je užitečný hlavně tehdy, když je trénink trénovaným příjemný a chodí na něj rádi. Stane-li se však jen další nepříjemnou povinností a přidává pocitu „života pod věčným stresem“, snižuje to positivní účinek tréninku. Nemyslím však, že včasné rozlišení MCD od signálů vznikající Alzheimerovy nemoci je bezpodmínečně nutné. Senior může náročně zaměstnávat svůj mozek a bude to pro něj prospěšné, i když ho alzheimer nečeká.

Výsledky psychiatrického výzkumu jasně prokazují, že těžších forem demence se dožívají vzdělaní a do pozdního věku aktivní lidé daleko později než lidé méně vzdělaní a penzisté, kteří nedělají nic jiného, než že užívají „zaslouženého odpočinku." Ubývá-li něco z velkého množství vědomostí, zůstane jich po 2 – 3 letech daleko víc, než když ke stejnému úbytku dochází tam, kde ani na počátku jich nebylo mnoho. Ožebračit chuďasa je snazší než bohatého.

Je-li vyšší úroveň vzdělání něčím, co oddálí vznik nesoběstačnosti, pak jsou investice do školství a vzdělávání dospělých jednou z cest, jak ušetřit miliardy za péči o dementní nemocné.

Nepodceňuji výchovu lidí ke zdravému stylu života. Výsledky této výchovy jsou však nevalné. Počet obézních a diabetiků II. typu zůstává hrozivý. Lidé lépe slyší teprve tehdy, když jde o peníze. Kdyby naše reforma zdravotní péče nezačala vybíráním poplatků, ale slevami za povinné zdravotní pojištění pro nekuřáky a občany dodržující zdravý životní styl, byli bychom na tom dnes lépe. Obavy, že se dá těžko kontrolovat, kdo nekouří a žije zdravě, jsme mohli nechat na starosti liberálnímu konkurenčnímu prostředí zdravotních pojišťoven. Že to jde, ukazuje např. Švýcarsko.

Lidé dnes podle statistik u nás stůňou daleko méně. Bohužel, nebyla to zdravotni výchova, která by dramaticky změnila k lepšímu zdravotní styl. Byly to starosti o peníze. Rozmyslím se, zda jít do práceneschopnosti, když nedostanu hned od začátku nemocenské. A jsem-li zaměstnán v soukromém sektoru, budu se bát být často nemocen. Mohl bych být první na ráně, když se bude propouštět. Je to totiž zaměstnavatel, kdo mi zpočátku platí nemocenské.

Nepodceňuji ani vybírání regulačních poplatků. Klesl počet návštěv u lékařů. Jen dobří lékaři to však zatím využívají k tomu, aby se pacientům více věnovali a mluvili s nimi. Různí alternativci, šamani a šarlatáni si čas udělají a dávají si za to zaplatit. Je to přece jasný nadstandard. Platí jim za to i důchodci, kteří pak nemají na doplatky na léky předepsané lékařem.

Kde vzít peníze na léčbu nemocných Alzheimerovou nemocí? Třeba tím, že se bude odcházet do důchodu až v 67-70 letech. Čím déle budou lidé pracovat, tím déle budou udržovat svůj mozek v aktivitě. Pozdější doba odchodu do důchodu by ovšem nemusela platit pro všechna zaměstnání stejně. Sedmdesátiletá baletka se sotva udrží ve svém zaměstnání a pětašedesátiletý horník sotva může podávat očekávaný výkon.

Jde o prevenci. Na prvním místě je udržet duševní aktivitu. Vzorem může být Sir Nicholas Winton, který v roce 1939 odvezl vlakem z Československa do Anglie 669 židovských dětí a zachránil je před Osvětimí. Když se ho ptali, jak si udržuje svou zdravotní kondici ve věku sto jedna let, odpověděl: „Nikdy nepřestávejte dělat, co děláte.“

Jak je to s léčbou lidí, kteří už Alzheimerovou nemocí trpí? Psychiatr nebo jiný lékař má dnes k disposici psychofarmaka, která dovedou zpomalit chorobný proces vedoucí k demenci o dva až čtyři nebo i více let. Jejich užívání za měsíc stojí přibližně 2 500 Kč, zpravidla je však třeba je kombinovat mezi sebou nebo doplňovat dalšími psychofarmaky, takže jen léky stojí kolem 3 500 až 4 000 Kč. Náklady na jedno nemocniční lůžko za měsíc jsou deseti až dvacetinásobné.

Velmi záleží na tom, aby se s touto léčbou začalo včas - už při při prvních signálech, že k poruše intelektových funkcí dochází. Stav, při kterém se s léčbou začne, je možné udržet v přijatelném stavu. Není jedno, zda to bude na úrovni, kdy pacient může třeba ještě pracovat nebo až ve chvíli, kdy je odkázán na pomoc jiných, aby se najedl a aby byly dodrženy hygienické návyky.

Když psychiatři bojovali o plnou úhradu léků pro nemocné Alzheimerovou nemocí, argumentovali tím, že včasná léčba povede k podstatným úsporám na nákladech za pobyt nemocných v lůžkových zařízeních. Dovídali se, že úspory, které se týkají nemocenského, příspěvků za péči pro příbuzné nebo za zřizování a provoz domovů důchodců zdravotní pojišťovnu nezajímá. Proč by měla zdravotní pojišťovna doplácet spoustu peněz na něco, z čeho bude mít užitek někdo jiný: ten, kdo vyplácí sociální dávky a nemocenské. Jinými slovy: proč by měl Stráský nebo Julínek pomáhat Škromachovi?

Sjednocení finančního fondu na zdravotní a sociální pojištění by pomohlo odstranit tuto absurditu. Budou-li zdravotní pojišťovny vybírat na nemocenské, jak o tom píše v LN Barbora Minksová, byl by to první krok k nápravě. Návrat k jednomu ministerstvu, ministerstvu zdravotnictví a sociální péče by bylo úspěšným dovršením tohoto úsilí. Věčné dohadování, co je to ještě zdravotní a co už sociální péče, nikam nevede. Byla to ostatně Světová zdravotnická organizace, která definovala zdraví jako stav, kdy je člověku dobře po stránce tělesné, duševní a sociální.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora