22.10.2020 | Svátek má Sabina


SPOLEČNOST: Kde jsou první dámy?

2.4.2020

Nic, dokonce ani práce dnes není tak důležitá jako vztahy v rodině a vztahy vůbec

Dějí se věci, že se jeden nestačí divit. Na jedné straně obrovská aktivita – roušky, dobrovolníci, pomoc odevšad. Ukazuje se síla rodiny, obce a menší pospolitosti. Sociální sítě s elektronickou komunikací si jdou pro Oscary a už dávno jim nikdo nespílá kvůli závislosti, slouží nám a pomáhají. Stejně jako hry všeho druhu, což zase souvisí s opakem aktivity – s přemírou volného času a s jeho naplněním. Co dělat doma a jak to zvládnout?

Pro odpověď stačí podívat se úplně nejblíž. Rodina kdysi byla základem státu a dnes vidíme, že základní kvalitou je pořád. Kde funguje, tam se semkla a jejím jednotlivým článkům umožňuje přežít. S rodinou po boku, na příjmu či nedaleko, přežijí nemocní, samotáři, staří i nezletilé děti. Naopak v nefunkční rodině se rozpadají vazby, jež se jen za rodinné vztahy vydávaly.

U nás doma manžel pracuje a z práce, v níž dřív šili potahy na nábytek či obložení do aut, dnes nosí roušky, co distribuujeme do okolí. Já jsem povětšinou doma, kde vyvařuju a krmím děti a zvěř. O víkendu můj manžel, podobně jako mnozí další muži, vytáhne sekačku a seká zahradu, stáhne se do dílny a večer k tabletu, zatímco nám oběma nalije sklenku. Občas se usměje a občas prožijeme sladkou erotickou chvilku, ale podobně jako celé zemi mu za zátylkem sedí nervozita. Firmy, jež řídí, se chystají na propouštění a omezení aktivity. Některé strachy a obavy mi nejspíš ani nesvěřuje. A já ho doma vítám a opečovávám podobně, jak to dělaly ženy všech generací předcházejících a jak to stejně dělají v českých domácnostech jiné ženy.

Víc hojivých slov

Uvaříme jim čaj, nabídneme jídlo a klidnou chvilku v naší blízkosti pro uklidnění. Jen my ženy víme, že jsme z tvrdšího materiálu a že za všech okolností musíme stát při těch svých, aby to přežili a vydrželi. Odvěkým úkolem manželek je ukázat, že jsme tady pro ně a že se o nás mohou opřít. A pak je jedno, kdo z těch dvou právě v ruce drží lžíci a kdo sekeru nebo kosu.

Jako žena a manželka přesně znám svou dnešní roli. Jako občan zvedám hlavu k televizní obrazovce a otáčím se ku Praze či k Hradu. Věřím, chci věřit, že ti, kdo nás vedou, přesně vědí, co činí a o čem rozhodují. Moji spoluobčané by možná potřebovali více uklidnění a míň děsuplných zpráv, čísel a prognóz. Proto tu bednu radši vypínám a internet pouštím jenom občas. Některé tváře stejně vidím opakovaně a znovu každý den, jen jejich svetr či sako se v proudu času mění. Chtěla bych slyšet víc hojivých slov a z jejich očí číst úsměv a uklidnění.

A ještě jedna věc mi vrtá hlavou: kam se ztratily jejich ženy? Kde vlastně jsou naše první dámy? Šijí roušky či myjí bezdomovce? Kdekterý principál dává rozhovory, jak je mu ouvej a o co přicházíme. Kdekdo si brousí zuby na náhrady, ale co se děje v duších a vztazích, je přece změna mnohem významnější. Dokonce ani práce není to nejdůležitější. Ze všeho největší význam měly, mají a budou mít rodinné vztahy, vztahy vůbec a věci, co nejdou vzít do ruky a po někom hodit.

Kam se ztratily první dámy? Jsou ještě někde? Mohla bych je vidět?

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů

LN, 31.3.2020



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.