Když Miloš Zeman na závěr vánočního poselství zapreludoval o „naší zemi“, která „není pro všechny“, napadlo mě hned několik otázek. Koho myslel tím „my“? Národ? A jak pojatý? Etnicky, nebo státoprávně?

Či snad myslel pouze jeho část, naladěnou na stejnou, antiuprchlickou notu jako hlava státu? Nebo dokonce jen ty, kteří spolu s Martinem Konvičkou a Adamem Bartošem manifestují na Zemanovu podporu?

S čím přijde prezident příště? Se strašením Šimkovým a Grossmannovým záhadným strýcem Balounem, který jednoho dne vnikl do příbytku příbuzných se slovy „Mám vás rád a budu u váš bydlet“? Odpovídalo by to podbízivé skladbě Zemanových projevů, v nichž každá věta má uhodit na první signální.

Také jsem si vzpomněl na státní hymnu začínající nejistě – „Kde domov můj“. Dál text není vázán na tradice, slavné okamžiky či osobnosti, ale na malebnou přírodu. Je to stejně příznačné jako sebevědomí, jež nám schází - třeba ve srovnání s národy s koloniální minulostí, nebo sousedními Rakušany, kteří si donedávna užívali mocné říše.

To se to pak snadno šíří paranoia, že Západ nás podrazí a z jihovýchodu nastoupí hordy Arabů. Když se náležitě vyšroubuje, sklízí ovace i nehorázné výroky o mletí muslimů na masokostní moučku.

Proto mě potěšilo, když jsem zabloudil na facebookový profil jednoho z mladých sociálních demokratů, jenž se rozhodl vydat ve stopách Dona Quijota. Ironicky zmínil naše praprapředky, kteří odmítli bojovat kdesi na Urale o svou prapravlast a raději imigrovali do kotliny, v níž původně přebývaly jiné kmeny, i odraz lidí, kteří přišli z cizích krajů a příznivě se podepsali na podobě naší země.

Samozřejmě se musel vypořádat s otázkou, kam se tedy máme pohnout my, až dorazí Arabové, na níž není jiná odpověď, než že stěhovat se netřeba, a spolu se svými přáteli vysvětlovat, proč se nelze zabarikádovávat i v čem falešně malujeme lidem utíkajícím ze Sýrie a dalších válkou destabilizovaných oblastí čertovské rohy.

Zmínil jsem jen jeden příklad z mnoha. Na sociálních sítích nalezneme spoustu mladých lidí, kteří nepodléhají strachu a panice. Zpravidla jsou scestovalí, hovoří několika jazyky, studují vysoké školy a momentálně žijí ve velkých městech.

Během svátků jsem se ale pohyboval i v příhraničí, mezi staršími ročníky, nepolíbenými odrazem multikulturních zkušeností německé, rakouské, francouzské či americké společnosti. Nemá smysl bagatelizovat autentické obavy občanů, kteří bez informací a vlastních zážitků intenzivně prožívají každou varovně působící zprávu ve sdělovacích prostředcích.

Rozčilujme se však na politiky, kteří rezignovali na úkol vysvětlovat, uklidňovat a polemizovat, a naopak vsadili na malování apokalyptických vizí a falešnou empatii.

Projel jsem i vánočně unavenými Vyšními Lhotami, v nichž mají obávané detenční zařízení. Místo, kde by snad měl být vyhlášen výjimečný stav, jak si myslí lidé o pár desítek kilometrů dál, nepřipomínaly ani náhodou. Ke spočítání běženců v Bělé pod Bezdězem by nám zase postačily prsty na rukou. Už se dá jen čekat, kdy namísto proti vlně imigrantů se bude demonstrovat proti tomu, že ohromný areál slouží jen několika klientům.

Kdyby k nám přesto skutečně začali proudit uprchlíci ve větším množství, zamíří po nezbytných procedurách do vcelku nevzrušené Prahy a dál k západní hranici, nikoli na vyděšený venkov. To ale nijak nebrání těm, kteří chtějí získávat politické body v destabilizované společnosti, aby do ní házeli další pomyslné granáty. Nacionalizující prezident k nim bohužel patří.