SPOLEČNOST: Každý v sobě máme kus Čunka
A co je asi hlavní, jako politik i člen vlády se stal nepoužitelným, protože drtivou většinu času i energie věnoval tomu, aby se v politice udržel. Je dobře, že je pryč.
Má tedy běžný pozorovatel politiky cítit cosi jako úlevu? A spokojenost nad tím, že dobro zvítězilo nad zlem? Možné to je. Ale předtím by si každý měl sáhnout do svědomí. Čunek se totiž choval tak, jak se více či méně často chová většina z nás. S velkou nadsázkou bychom tak mohli říct, že asi každý v sobě máme kus Čunka.
Dobrým příkladem jsou jeho výroky o cikánech. Mluvil o nich jako o „opálených spoluobčanech“ a kritizoval, že nepracují a pobírají sociální dávky. Jakmile to vyřkl, okamžitě se zvedl moralizující rozhořčený ukazovák. Toť přímo ukázkový rasismus!
Ne, není to rasismus, ale nekorektní a ve své generalizaci také urážlivý pohled na problémovou menšinu. Jenže ona „neproblémová“ většina často mluví a smýšlí stejně jako Čunek. Nečiní nás to pěknými, ale je to tak.
Nebo se podívejme na Čunkovy podezřelé finanční transakce z doby, kdy byl starostou. Nevíme, jestli přijal úplatek, a žádné důkazy jsme v tomto smyslu neviděli. Ale ke ztrátě Čunkovy důvěryhodnosti už stačí to, jak nakládal s hotovostí. Velké sumy přechovával doma, jiné peníze pak zase podivně vybíral a ukládal na různé účty. To je celkem dostatečnou indicií, že se s nimi dělo něco nezákonného.
Je to nezákonné, ale dělá se to Jenže jsme zase u toho: podobně s penězi nakládá spousta lidí. Zvláště ti, kteří svépomocí například staví nebo opravují. Vědí přece, že když zedníkům a řemeslníkům zaplatí hotově, bude to levnější, protože ti si peníze dají do kapsy a nebudou je muset danit. Je to nezákonné? Samozřejmě. Ale dělá se to.
Stejné je to s Čunkovým údajným zneužíváním sociálních dávek. Opět zatím s jistotou nevíme, jestli porušil zákon a jak přesně to bylo. Ale víme, že využíval sociálních výhod v době, kdy byl dostatečně bohatý a neměl to zapotřebí. Minimálně se tedy choval neeticky.
Úplně vidím člověka, který se nad Čunkem rozčiluje u televize. A tentýž člověk jde druhý den na pracovní úřad, protože je formálně nezaměstnaný. V pátek a v sobotu prodává na trhu zeleninu ze zahrádky a v neděli a v pondělí má melouchy se zedníky. Hlavně ho však ani nenapadne, že by dělal něco špatného. Tak to především v takzvaných chudých regionech chodí. Šedá ekonomika je tak běžná, že to mnohým ani nepřijde.
Čunkovy problémy mají kořeny v této mentalitě. Šéf lidovců možná ani neměl tak hroší kůži, jak se píše. On se prostě příliš dlouho pohyboval v prostředí, kde je takové chování normou. Do vysoké politiky vůbec neměl chodit. Jeho hlavním problémem je nedostatek soudnosti. Srovnání s Grossem není namístě K Čunkovi není fér jakékoliv srovnávání s Grossem. Ten byl od počátku protivným a rozmazleným dítětem české politiky, které mimo ni nic nedokázalo, ale nakonec se vyškrábalo až na premiérský vrchol. Gross na rozdíl od Čunka znal pouze vysokou politiku a uměl v ní chodit. Jen nebyl moc bystrý, a tak jeho kariéra nakonec skončila kvůli hloupé a celkem banální chybě.
Proto v době Grossovy aféry vznikly billboardy „Stydím se za svého premiéra“, ale nikoliv za Čunka. A jakkoliv není vyloučeno, že vicepremiér v budoucnu najde ještě nějakou tu krabici od bot s „našetřenými“ penězi, je téměř jisté, že žádné „zázračné“ stomiliónové investice se v jeho případě nedočkáme. Grossův příběh pokračuje i po jeho odchodu z politiky jako temný a nesrozumitelný thriller. Můžeme se jen domýšlet o jeho pozadí a souvislostech. Čunkovi naproti tomu rozumíme, protože je jedním z nás. Vidíme v něm jako v zrcadle mnohé své vlastní chyby a slabosti. Proto jsme k nim také vnitřně shovívavější, byť navenek dáváme průchod spravedlivému rozhořčení.
Kdysi jsem na internetu vyplňoval jeden zábavný kvíz. Spočíval v tom, že člověk musel odpovědět asi na padesát otázek. Kviz byl založen na tom, že každý člověk má v sobě „mužskou“ a „ženskou“ složku osobnosti. Cílem bylo podle odpovědí zjistit, jaký je jejich poměr. Napadlo mě, že by bylo zajímavé udělat kviz, kolik „procent Čunka“ v sobě ten který z nás má. Museli bychom po pravdě odpovědět na různé otázky: jak často zatloukáme a nechceme nebo neumíme si přiznat své chyby, chováme se nekorektně a netolerantně, porušujeme zákony či zažitá pravidla. Ne v politice, ale v běžném životě.
Možná bychom se divili. A mohlo by to být to nejdůležitější poučení z politické havárie Jiřího Čunka.
LN, 3.11.2007
Autor je novinář
