Pod titulkem „Náboženství není základem civilizace“ otiskly úterní Lidové noviny rozhovor s ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů Petrem Kratochvílem. Ten v uvedeném rozhovoru říká, že „vzestup vlivu náboženství je obrannou, byť někdy násilnou reakcí na rozmach moderního státu“.

Obsáhlý rozhovor se týká také vlivu islámu, odmítání názoru, že katolicismus je součástí české identity, až po tvrzení, že v historickém dědictví Evropy je sice podstatné křesťanství, avšak nikoli exkluzivní, viz například rozdílný postoj církví a Evropské unie k lidským právům. Atd., atd.

Pan ředitel Kratochvíl je erudovaný a vzdělaný odborník s jistou kladnou mezinárodní zkušeností. Nehodlám s ním nejen z těchto důvodů polemizovat. Pouze u jedné pasáže zmíněného rozhovoru jsem se musel zamyslet. Jak by řekl náš „guru“ Václav Klaus, v tomto případě „musím trochu zavrtět hlavou“.

Na otázku, jakou roli plní církev v české společnosti, Petr Kratochvíl uvádí tři základní církevní strategie. První je prý dominance, kterou se církev snaží ovládnout veřejný prostor. Druhou tzv. strategií církve je snaha oslovit co nejširší veřejnost, což je prý také strategie KDU-ČSL, tedy strany lidové. Ta je prý „šampionem sekularizační strategie“. A poukazuje na to, že lidovci většinou hovoří jiným, obecnějším slovníkem, aby nemuseli odhalit svůj pravý vztah k církvi. Třetí strategií je posléze to, že „církev mluví vlastním jazykem a většinové společnosti je nesrozumitelná“. Tím prý se propast mezi církví a společností zvětšuje, s výjimkou prezentace lidí typu Tomáše Halíka, u nějž jde spíše o výjimku.

Zde bych si dovolil pár poznámek.

KDU-ČSL, tedy strana lidová, je po desetiletí jistým způsobem spojena s církví, avšak nikoli pupeční šňůrou. V minulosti této zemi mnohokrát prospěla, například když ve dvacátých letech minulého století eliminovala i jisté prezidentské selhání ve vztahu k Vatikánu. Její představitel byl také předsedou exilové vlády v Londýně, v době druhé světové války. Lidovečtí kritici tento vztah všelijak karikují, ale nemyslím si, že by strana lidová jako celek nějak vybočovala z řady, v níž stojí i ostatní standardní politické strany.

Znám hodně členů této strany v mnoha obcích a vím, že se svým kladným vztahem k církvi se neskrývají. Mnozí z nich jsou dobrými občany i věřícími a jejich vztah k Bohu je poctivý a naprosto jedinečný. Ano, jsou to voliči KDU- ČSL spolu s dalšími, kteří členy té strany třeba nejsou. V obecních zastupitelstvech většinou nikdy a nikde neselhali. Proto jsou také do obecních orgánů voleni, patří k zodpovědným a poctivým občanům a jejich víra jím není v ničem překážkou. Naopak.

Páter Halík je sice jistý uznávaný fenomén, ale znám desítky malých „páterů Halíků“. Tedy kněží, kteří jsou vysoce vzdělaní, sociálně orientovaní a této společnosti značně prospěšní. Pracují v mnoha venkovských farnostech a lidé si jich velice váží. Nejsou žádnými „vymítači ďábla“ a hovoří jazykem, který je lidu obecnému naprosto srozumitelný. Mají autoritu mezi občany a vznikající občanskou společnost spíše stmelují, než rozdělují. Nikdy se nesnaží „ovládnout veřejný prostor“. Jsou skromní, poctiví a mají dobrý přehled. Jsou autory mnoha aktivit, o nichž se v médiích nepíše, protože nejsou tak atraktivní jako případné sexuální selhání některých jejich kolegů, statisticky naprosto zanedbatelné.

Znám také mnoho velice vzdělaných a ušlechtilých lidí v Evropě, kteří jsou upřímnými věřícími. Jsou mezi nimi i mnozí moji kolegové z mezinárodní organizace Panevropská unie. Tu téměř před sto lety založil československý občan Richard hrabě Coudenhove-Kalergi, který si velice rozuměl s Masarykem a jehož svého času dokonce i Eduard Beneš navrhoval na Nobelovu cenu míru. Jeho myšlenky ovlivnily výrazně vznik dnešního evropského společenství. Naše společnost, tedy její vedení, se k jeho dědictví bohužel většinou nehlásí, protože o něm dohromady nic neví a vědět nechce.

Jím na základech křesťanských založená Panevropská unie byla pronásledována a perzekuována fašisty i komunisty. Proč asi? U nás mohla být obnovena až po roce 1989.

Snad je zbytečné dokladovat, že mnoho vynikajících světových vědců, kteří se dostali ve svých výzkumech tak trochu na práh vesmíru, což je nám laikům většinou nepochopitelné, byli a jsou věřícími. Věřili a věří v Boha. Proč asi?

Nedávno vydalo nakladatelství Prostor knihu Jima Holta s názvem „Proč existuje svět?“ s podtitulem „Existenciálně detektivní pátrání“. Filozof Holt hovoří s mnoha vědci o tom, jestli existuje Bůh. Ne, nedostane se nám v jeho knize jednoznačné odpovědi, ale úžasných filozofických zamyšlení. Ta existenci Boha sice nedokazují, avšak v žádném případě nezpochybňují. Navíc autor nastolené otázky formuluje velice citlivě. Rozhodně nedochází k závěrům, k nimž dochází pan ředitel Petr Kratochvíl.

Konec konců z historie je znám výrok muže jménem François Marie Arouet (1694-1778), kterého veřejnost zná spíše pod jménem Voltaire. Byl známým odpůrcem církve a náboženství a jeho kritické poznámky nepostrádaly racionální jádro. Navzdory tomu svého času prohlásil, že by si přál, aby jeho domovník a jeho žena věřili v Boha. „Byl bych méně okrádán a méně podváděn,“ vysvětloval takto svůj výrok.

Seděl jsem před pár dny s úžasným člověkem, jehož člověčenství je všeobecně známo a mnohokrát bylo prokázáno. Janu Satinovi je čtyřiasedmdesát. Od patnácti let až do důchodu pracoval na pile v beskydské obci Ostravice. Mezitím namaloval desítky úžasných obrazů, je autorem mnoha krásných dřevorytů a fenomenální osobností kraje. Jiřího Rašku učil skákat na lyžích, s kytarou chodil celý život po horách a mimo jiné se jako první spouštěl do pseudokrasových beskydských jeskyň s vědomím, že se odtud nemusí již nikdy vrátit. A tento muž mi uprostřed debaty položil otázku: „Myslíš, že existuje Bůh?“

Bavili jsme se na to téma asi dvě hodiny. Honza mi uváděl řadu příkladů, kdy mu pomohla prostá modlitba. Řadu situací, z nichž vyvázl živý opravdu jako zázrakem. Já jsem dal k dobru i své jiné zážitky. Byly to dvě hodiny úžasného poctivého a zemitého filozofického debatování, na jehož konci jsme dospěli k závěru, že Bůh nesporně je. Každý jsme ovšem chápali onoho Boha zcela jinak. Což nebylo překážkou k tomu, abychom si dokonale neporozuměli.

Pan ředitel Kratochvíl říká v závěru rozhovoru, že křesťanská tradice staví proti autonomii člověka vztahovost člověka a nenarušitelnou vazbu mezi Stvořitelem a stvořeným. Nic z toho jsem v rozhovoru s Jankem Satinou nepociťoval. Nic z toho se mi nepokoušeli vnutit mnozí moji přátelé, kteří pracují jako správci farností. Nic z toho se mi nepokoušel vnutit ani žádný člen strany lidové. Lze z toho vyvodit jediné. Zřejmě žiji v jiné zemi.