29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Každej hrdina je hajzl!

31.3.2008

Nejlepšími hrdiny v představách mnoha obyvatel České republiky jsou Blaničtí rytíři. Protože již staletí pilně spí v Blaníku a čekají. Místo aby něco dělali.

Ostatní národy mají své hrdiny, které uctívají a váží si jich, leč státi se u nás hrdinou je dosti tristní vyhlídka. Což naši hrdinové obecně ví. Podle toho, jak reagovali komentátoři, novináři i vedení armády na českého vojáka, který padl v boji, není u nás snad víc obtížnější osoby než hrdina.

Že bychom byli podivný, jinde nevídaný národ, který snad jako jediný nemá rád své hrdiny? Z lidské podstaty není nic takového pravděpodobné. Snad jen kdyby se někdo záměrně z nějakých důvodů snažil přesvědčit, duševně zmasírovat a naučit, že český, ale jistě i moravský a nějak tak i slovenský hrdina z dob Československa je něco odporného.

Kdo by však mohl mít takový odporný a odpudivý zájem? No, někdo určitě má. A od jisté doby je to u nás prakticky intelektuálskou a novinářskou módou a mantrou vykládat, že jsme zbabělci, udavači, bezcharakterní grázlové, tuneláři, mizerní řidiči, smrdíme a tak vůbec, přičemž je nám dáván za vzor vždy nějaký jiný národ a nebo hnutí. Tu Němci, tu Rusové či vlastně dříve sovětští lidé, tu Francouzi, tu přírodní Indiáni a tak vůbec.

Nejméně od roku 1939 nás novináři, učitelé i kavárenští intelektuálové a politici, hlavně ti, co kolaborují a nebo kolaborovali s nepřítelem a okupantem, trvale přesvědčují, že u nás žádné hrdiny nemáme, neměli jsme a taky je vůbec na nic nepotřebujeme.

To samé jsme si mohli přečíst od roku 1948. Ani bolševikům se hrdinové nehodili do krámu. Byli nebezpeční.

A tak hned soudruzi zavřeli většinu vojáků, kteří se vrátili z front II. světové války. Do kriminálu šla i značná část skutečných partyzánů a odbojářů, dokonce stovky lidí šly za pár let po návratu z německého koncentráku do komunistického lágru. „Západní“ vojáky, ale také mnoho „východních„ hrdinů z Dukly a od Sokolova, které nečekaly kriminály, čekala budoucnost ztracených a prokletých existencí…

A jak byli odstraněni a umlčeni svědci, hned bolševici stejným způsobem jako nacisté vymývali hlavičky dětí i hlavy všech dospělých tvrzením, že Češi jsou zbabělci, že nikdy nebojovali, že je u nás zbabělost přímo vrozená, a tak nám nezbývá než poslouchat své pány – tedy, pardon, soudruhy.

A kavárenští, většinou levicoví intoši blábolili na povel či z připosranosti o české zbabělosti, opisovali z nacistických plátků kecy o tom, jak celý český národ vždycky kolaboroval…

Po roce 1989 nám novináři i kohákovští a pehovští „pfilosofové“ začali tvrdit , jaký jsme póvl (zatímco oni sami jsou jediní čistí geniální) a tloukli nás příklady cizích, údajně nad námi morálně a hrdě čnících úžasných statečných a demokratických národů. No, tak se jen lehce podívejme, jak to bylo a je. Různí nám dávaní duchovní giganti mají také pěkné máslo na hlavě.

Mnozí „hrdinní“ Francouzi „hrdinně „ bojovali na straně Hitlera a velkým „úspěchem“ kolaborantských jednotek byla účast na likvidaci spojeneckého výsadku v Alpách u Anency. Je tam museum, kde si to můžete na fotkách prohlédnout a na dokumentech přečíst. Račte se tam podívat, až pojedete kolem. Takže neexistovali jen slavní „maquisté“ a „degaullovci“.

Slavní a stateční norští odbojáři museli po návratu domů úplně rozpustit norskou policii, protože ta byla celá a kompletně pronacistická. Takže Norsko bylo jediným státem v celé Evropě, který neměl ve 20. století po nějakou dobu vůbec žádnou policii. A tisíce Norek, v tom hrdém a demokratickém Norsku, plodily s nadšením a radostně rasově čisté děti s echt árijskými Němci. Ale to si při pindech o úžasné norské demokracii a dějinách moc nepřečtete. To by se nehodilo v pomlouvání vlastního národa, ehm, že. A takových příkladů jsou stovky.

Je pravda, že na toto žvanění bylo bohužel zaděláno někdy již v době obrození, kdy Češi, v naprostém rozporu s jejich skutečnými dějinami byli líčeni obrozenci v protikladu s Germány jako holubičí povahy. Skutečnost, že Češi se nejprve proslavili po příchodu do Bohemie jako nejlepší otrokáři, lovící lidi od Čech přes Pobaltí až po východní stepi a kteří dodávali otroky až do Cordoby, se jaksi zatajila. A mírumilovný a nebojovný otrokář je hovadina, to snad každý uzná.

I účast našinců v polských křižáckých válkách jak na straně Poláků, tak zhusta na straně „německých“ křižáků, kde Češi zastávali i místa velmistrů, nějak není salonféhig. Italové dodnes vzpomínají na to, jak Češi údajně pekli před branami severoitalských měst na rožních děti (což našinci popírají). Také se “poněkud“ pozapomnělo, že už před upálením mistra Jana Husa 6. 7. 1415 kališníci válčili a pak s úspěchem pokračovali až do roku 1620. Tedy více než dvěstě let, kdy se při slovech „Češi jdou“ zvedaly hrůzou vlasy i otrlým válečníkům. Jenže kdo dnes ví, kdo vedl česká vojska u Milána, které se strachy vzdalo na milost a nemilost strašlivé české armádě? Kdo slyšel jména těch, co vedli vojenské výpravy – ty slavné spanilé jízdy, kdo válčil a jak se jmenovali důstojníci, co válčili s Korvínem, a další a další.

Po vzniku I. republiky, kdy byl maršál Radecký prakticky prohlášen za zrádce a stržen jeho pomník, v národním nadšení byli zapomenuti nejen všichni padlí na straně Rakousko-Uherska, stateční čeští vojáci od Piávy i od Soči, čeští velitelé rakouských ponorek a pluků, ale dokonce byli z paměti národa vymazáni i stateční čeští vojáci z bitvy u Hradce Králové. Ani s vědomostmi o legionářích to není nejlepší. Kdo ví, kdo byli kpt. Husák a kpt. Gibiš. Co se ví o Čechoslovácích z francouzských a italských legií. Kdo zná jejich hroby nad Lago di Garda?

Husitská vojska byla degradována bolševiky na jakési „lidové tlupy“. Dneska mnozí tvrdí, že to byli jen sprostí vrahouni. Ale kdopak ví, že to byli vynikající válečníci? A víte, jak skončili poslední bratříci? Ti neohrožení a stateční vojáci, i za komunistů pomlouvaní? Padli do jednoho v bitvě u bulharské Varny v boji proti Turkům v roce 1444 pod českou vlajkou a křesťanským křížem pod (sic!) vedením kardinála Ceaseriniho, kterého předtím porazili u Domažlic. Ve spojeneckém křesťanském vojsku Vladislava III. Varnenčika. Svědci vyprávěli, že večer, po první porážce rakouských vojsk a před neodvratným koncem, odmítli bratříci nabídku muslimů na to, aby se vzdali, shromáždili se za svými husitskými vozy, celou noc se modlili a zpívali a vzývali svého Boha, víru a vlast, aby druhého dne bojovali s meči a sudlicemi do posledního muže. O lakedaimónských ví celý svět a Řekové zvláště. Kdo u nás ví co o vojácích od Varny?

Už jste někdy slyšeli o chrabrých českých plucích, které - „zády opřené“ o vrchy u Wiener Neustadt, poslední obránci před Vídní roku 1683, kdy jsme prý žili jen v Temnu a údajně zůstali v Českém království z našinců jen nevolníci – držely spolu s nemnoha Rakušany téměř jako poslední frontu před útočícími tureckými vojsky. A udržely ji do té doby, než přišel Sobiesky. Toho mají Poláci za svatého a má ve Vatikánu svoji kapli. Kdo zná jediného českého vojáka z bitvy u Vídně, kde byla zachráněna Evropa před Turky? Kdo někdy slyšel, kdo byl nejslavnější z rakouských (tedy i českých) vojevůdců v té bitvě? Která zachránila křesťanskou Evropu? A že v nejtěžší a původně osamocené obraně Vídně se vyznamenal český šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který později předsedal dvorské válečné radě Habsburků?

Zato keců o bitvě na Bílé hoře jsme slyšeli celé kýble. O tom, jak Češi prohráli, protože utekli, ale to, že ve skutečnosti utekly žoldnéřské pluky složené z velké části z Němců a Holanďanů, o tom se nedočtete ani slovo. Prakticky nic o slavné bitvě Pražanů proti Švédům, nic, nic, nic. Jen kecy o českých zbabělcích. Už je mi z toho na zvracení.

A odporné je, že to pokračuje dodnes. Kdejaký pisálek ječí na Klause, že „prozradil“, jak se jmenoval český voják padlý v Afganistánu. Aby ti samí novináři jak smečka hyen vyrazili, s plnou hubou pokryteckých keců, jak zjistili jméno, a začali otravovat rodinu padlého hrdiny.

Také armáda se „pochlapila“. Nebude prý nikdy a zásadně říkat, jak se jmenoval jakýkoliv český voják padlý v boji na nějaké misi. Prý by to bylo nebezpečné….

Jo, jo, bylo by to nebezpečné. Tlustým a vypaseným generálům, kteří v životě neviděli živého nepřítele a ani ho nemíní nikdy vidět. Těm by to bylo nebezpečné! Ohrožovalo by to jejich teplé místo za úřednickým stolem a účast na žranicích. Tam a ne na bojištích se u nás dodneška mezi spolužáky z bolševických vojenských akademií rozdávají povyšování a metály! Jen panebože chraň, aby se objevili nějací skuteční hrdinové. A když už se nedá utajit, že mezi námi žije nějaký hrdina, tak aby to nevypadlo úplně blbě, tak se musí vytáhnout nějaký stařeček v ometálované uniformě, o hůlce, napůl hluchý a slepý a tomu dají metál a vozí ho jak cvičenou opici na ukázku. A ten už se jim do ničeho plést nebude, ehm, že.

Ale dnešní hrdinové?! Pryč s nimi! Protože kdyby se přiznalo, že jsou nejen mrtví, ale i živí hrdinové, tak by národ mohlo napadnout, že živí hrdinové by měli armádě velet . Tedy ti, kteří o bojích a válce proti terorismu a moderní válce něco vědí a ne banda vyžraných pupkáčů. A to by byl malér!

No a když se zjistilo a začalo mluvit o tom, že máme i schopné vojáky, kteří například dokázali s minimálními prostředky úžasně zachraňovat lidské životy a majetek v době povodní, tak by ty vojenské útvary, které to umí a jsou dobře vedeny, hned generály z ministerstva zrušeny v rámci „úspor“. A za ušetřený peníz štábní krysy nakoupily vyšívané spoďáry pro vybrané lampasáky.

A pro kavárenské intoše jsou hrdinové také nebezpeční. A jak! Kdyby se profláklo, že Češi mají cirka stejný počet zbabělců, ale i hrdinů jako každý jiný národ, tak by se třeba mohli čtenáři zeptat, proč všichni ti chytrolíni sami něco nedokázali? Když tak dobře vědí, jak to je. A jestli, když stále plácají o české zbabělosti, nemluví hlavně o sobě. A o své neschopnosti a křivosti. Stokrát opakovaná lež se totiž stává pravdou. Takže tuhle v Reflexu už i J.X. Doležal psal o českém „udavačství“.

Hrdinů i slušných lidí jsme měli vždycky dost. Naši vojáci bojovali na všech frontách. Za Rakouska – tehdy ti vojáci bojovali v rakouské armádě i za nás, aby bylo jasné, a dějinný rozpor mezi legiemi a českými rakouskými vojáky, to je prostě historický paradox. A také v druhé světové válce naši lidé statečně bojovali. Na frontách i doma. Bojovali jsme v ruských stepích, ve slovenských horách, mezi jugoslávskými partyzány, v Barmě i Tobruku a nad Anglií.

A protože dnes už vlastně probíhá další světová válka nového typu, budou další padlí. Nevěřte, že ne. Ale budou i živí hrdinové, kteří se vrátí. I těm bychom měli veřejně vzdávat úctu, poskytovat jim uznání. A tím vlastně začít vychovávat statečný a hrdý národ. A měli bychom nakopat do zadnice každého pisálka a mluvku, co vykládá o tom, jací jsme neschopní, zbabělí a nedostatečně vyspělí.

Máme ze všech postkomunistů z bývalé RHVP nejlepší ekonomiku. A k dobré ekonomice potřebujeme nejen vzdělání ale také skutečné sebevědomí. Hledat příklady a hrdiny hodné následování. A ne se je pokoušet utajit, zneviditelnit a vymazat z vědomí národa. Společnost, na kterou si vlastní intoši, takzvaní filosofové, novináři a kdejaké mluvící hlavy navykly beztrestně plivat, něco silně potřebuje. Třeba pochopit, že by měla nakopat do zadnic všechny tyhle hovňousky, zbabělce a křivolíny, co si o vše „české“ otírají svoji nevymáchanou hubu. Až se toho dočkáme, budeme konečně svobodný národ .

P. S. Hrdinové jsou hrdinové. Hajzlíci jsou ti užvanění zbabělci.