Po více než dvanácti letech soudních a policejních průtahů přišlo vyústění případu, který patří k nejtemnějším stránkám naší polistopadové historie. Se zprošťujícím rozsudkem odešel od soudu kurdský lékař a podnikatel Yekta Uzunoglu. Připomeňme jeho příběh.

Tento muž patřil k nepsaným symbolům ekonomické transformace 90. let. S výhodou znalosti českého jazyka a prostředí (studoval u nás v 70. letech medicínu, pak se znelíbil Husákovu režimu a musel odejít - usídlil se v Německu) byl jedním z prvních tahounů, kteří našemu rybníčku předváděli, jak se v normálním světě dělá kapitalismus. Uzunoglu to dělal teoreticky (pořádal ekonomické semináře, vydával odborné publikace), ale i prakticky. Otevřel si firmu, která podnikala v zahraničním obchodu, a to dosti úspěšně. A v tom byl háček. Uzunoglu totiž - podle jeho slov - začal šlapat na paty do té doby monopolně fungujícím „pézetkám“ typu Koospol či Škodaexport. Začal jim přebírat exportní partnery, protože nabízel lepší podmínky. Jak se praví v Cimrmanovi, obyčejný konkureční boj.

Jenže tenhle neměl ani trochu úsměvnou pointu. Yekta Uzunoglu vysvětluje své trable, jimiž procházel od půli 90. let, takto: Když jeho firma přebrala Škodaexportu turecké trhy s energetickým dovozem, stal se terčem spiknutí někdejších špiček ve vedení té pézetky (bývalý ministr komunistické vlády Johanes) s policejními a justičními složkami. Uzunoglu byl obviněn z několika (nikdy neprokázaných) trestných činů - majetkovými počínaje a konče údajným únosem a týráním jiného občana (z něj se později vyklubal dlouholetý spolupracovník totalitních zpravodajských služeb, takže o věrohodnosti jeho svědectví v takto nastavené partii si lze učnit snadný obrázek). Zkrátka - Uzunoglu byl zatčen, držen přes dva roky ve vazbě, souzen a odsouzen. Protože se ale nesmířil s byť jen už víceméně formálním podmíněným trestem, který padl letos zjara, opět se odvolal - a vyhrál. Soud zjevně vzal vážně fakt, že nic z toho, z čeho byl kurdský lékař viněn, se neprokázalo, a tedy není zač trestat. Dal tedy průchod optimistickému zjištění, že snad už se začínáme vymaňovat z orwellovsko-kafkovské praxe, kterou jsme u našich represivních a soudních orgánů důvěrně znali v minulosti.

Tady by příběh mohl skončit. Jenže on má ještě jednu fasetu, kterou je nutné připomenout, protože i ona vypovídá o lecčems z našeho polistopadového života. A to je chování novinářů a médií.

Uzunoglu byl počátkem 90. let na vrcholu. Měl vliv na špičky hospodářské transformace. Stýkal se s politickou věrchuškou. Vydal knihu, na níž se autorsky podílel tehdejší ministr financí, poté předseda české vlády Václav Klaus. Uzunoglu od mnoha novinářů tehdy získal primitivní nálepku přivandrovalého zbohatlíka s elitními konexemi. Úspěšným se v Čechách tradičně moc nepřeje, odvrácenou - mediální tvář - svého úspěchu zakusil i Uzunoglu. Když skončil ve vazbě, nenašel se jediný novinář, který by se tohoto „zbohatlíka“ zastal, který by zapátral po skutečné podstatě a zákulisí jeho kauzy. Bylo mlčky vzato na vědomí, že k majetku patří riziko a své problémy si „takoví lidé“ prostě zasluhují.

Teprve po létech se někteří novináři probudili (např. P. Šustrová v LN) a začali připomínat, že Uzunoglu už není „ten, co se zná s Klausem“, nýbrž že tu jde o velmi podezřelý a nejasnostmi napěchovaný případ, na jehož racionálním vyústění tak trochu závisí i celkový stav svobody v naší zemí téměř dvacet let po převratu.

Novináři se zkrátka v kauze Uzunoglu příliš nepředvedli. Buď u nich převládla arogantní, přezíravá slepota, neochota zjišťovat fakta a pídit se po neviditelných souvislostech, nebo - hůře - vítězily předsudky, vyjádřené hezkým českým alibistickým úslovím Kdo s čím zachází, tím také schází. Ať tak, či tak, případ Uzunoglu není světlou stránkou dějin české žurnalistiky.

(Psáno pro Česká média)