Homosexualita snad vždy byla, v různých kulturách a zemích. Pohanským společnostem příliš někdy nevadila, abrahamská náboženství ji tvrdě odmítala.

Pak v roce 1973 odhlasovala Americká psychiatrická asociace, že homosexualita není psychiatrickým onemocněním, a že se nemá léčit jako psychiatrické onemocnění, tedy elektrošoky, psychofarmaky, dlouhodobou hospitalizací v psychiatrické léčebně nebo psychoterapií. Toto léčení je podle APA bezcenné. Tomuto rozhodnutí předcházelo velmi intensivní lobbování homosexuálních aktivistů. Kdo byl proti tomuto tvrzení, byl homofob, nevědomec, zatraceníhodné individuum. Tyto nadávky se používají dodnes. Světová zdravotnická organizace přijala podobné usnesení v roce 1991.

Tehdy se slibovalo, že existují nová data, která ukazují, že je na místě tuto změnu v klasifikaci psychiatrických nemocí odhlasovat. O těchto vědeckých nálezech dodnes nikdo nic neví, asi žádné nebyly, a kontroverse zůstaly.

Pak ovšem zapracovalo zamlžování a tisk a mnozí lidé začali říkat, že když homosexualita není psychiatrická nemoc, tak to vůbec není žádná nemoc a homosexualita není vůbec nic abnormálního. Je to prostě jen tak, že některý člověk je jiný. To je ovšem bezdůvodný logický skok. Mohou existovat biologické, genetické, fyziologické nebo endokrinní a jiné příčiny homosexuality a všeobecně sexuální orientace.

Fyziologie, pathologie a psychologie sexuality není zatím tak dobře známá, abychom mohli říci, jak sexuální orientace vzniká. Může být získaná nebo vrozená, nevíme. Existuje pozvolný přechod mezi homosexualitou, bisexualitou a heterosexualitou a v průběhu života se sexuální orientace může měnit. Proto je nutné se zatím vyhnout konečným závěrům.

Zajímavé jsou odhady toho, kolik těch homosexuálů vlastně je. V USA se uvádějí hodnoty kolem deseti procent populace. Tato hodnota byla kdysi naměřena známým vědcem A. Kinseym, ale ten se opíral o populaci vězňů ve vězení a o jiné netypické populace. Mnoho dalších průzkumů ve více zemích vedlo k odhadu u mužů asi 1%, u žen 0,5%. Representanti homosexuálů tuto hodnotu nemají příliš rádi a tvrdí, že je to proto, že se lidé za svůj stav stydí a udávají falešná data. Je těžké ostře homosexualitu vymezit, a proto tyto výpočty mohou být velmi nesprávné.

Mnozí z nich fungují v lidské společnosti normálně, jsou to umělci, vědci a jiní. Není rozdíl mezi inteligencí homosexuálů a ostatních. U části z nich, asi u 44%, jsou však rozdíly. Je u nich šestkrát vyšší počet sebevražd než u heterosexuální populace, je víc emočních poruch, depresí, drogových závislostí, asociálních osobností, bulimie, osobní přecitlivělosti. Část toho se může vysvětlit sociální stigmatizací, ke které dojde i ve velmi tolerantní společnosti. Zatím nezodpovězenou otázkou zůstává, jak a nakolik jsou tyto psychiatrické problémy spojeny s homosexualitou.

Životní styl homosexuálů může být velmi různý. Jsou takoví, kteří za život mají tisíce partnerů, a jsou takoví, kdo vytvářejí pevné celoživotní svazky s jednou osobou. Průměrný počet partnerů za život je u homosexuálů čtyřikrát vyšší než u heterosexuálů.

V každém případě je třeba více výzkumu vzniku, příčiny a mechanismů homosexuality. Nevíme ani s jistotou, zda je homosexualita vrozená nebo získaná, a tvrdit, že homosexuálové jsou jiní, "protože se prostě tak narodili", a to často slyšíme a čteme, je přiznáním nevědomosti. Zatím nesmíme podléhat ani positivním, ani negativním emocím.

Snad by se nemělo zapomínat na to, že pohlavní pud má jeden účel, a to je obnova lidského pokolení, generace po generaci. V některých manželstvích se samozřejmě stane, že to není možné splnit, kupříkladu z lékařských nebo psychologických nebo sociálních důvodů. To však nepopírá základní pravidlo, které je u homosexuálů nesplnitelné. Je nepochybné, že z populačního hlediska znamená homosexualita nevýhodu.

Proto je nutné odlišit rodiny homosexuální a heterosexuální. Rodina a manželství má svůj specifický význam ve společnosti a neměly by být směšovány s homosexuálními partnerskými vztahy. Homosexuální páry samozřejmě potřebují ochranu společnosti, ale heterosexuální páry ji potřebují víc. Homosexuálové mají mít všechna občanská práva, ale jejich spojení by se mělo odlišit od heterosexuální běžné rodiny, která nutně má více povinností k dětem a ke společnosti.

Mnozí lidé jsou odpuzováni homosexualitou. Je proto nebezpečí, že uznání homosexuálních "manželství" může vést k dalšímu zvyšování nevraživosti vůči homosexuálům.

Samozřejmě je zde nebezpečí tak časté v české společnosti, od nejvyšších etáží do nejnižších. Je to kulišáctví. Kdy je homosexuál opravdu homosexuál? Jak se to pozná, když má někde rodinu? A tak se obávám, že se brzy objeví v médiích inseráty: "Hledám partnera pro trvalý vztah. Zn. Prohlášení o majetku podmínkou."