aneb Vojta Náprstek tajným agentem rakouské rozvědky?
To je samozřejmě můj výmysl, ale chci tu ilustrovat jednu pro mě naprosto jednoznačnou věc. A sice že při spolupráci s StB nešlo o to, jaký "rank" ten který spolupracovník dostane, ale hlavně a vlastně o tu jeho činnost nebo "náplň práce".
Karel Sabina donášel rakouské tajné policii informace o činnosti České vlastenecké společnosti. Patrně to nebyla žádné bomby, protože kdyby tato společnost měla nějaké skutečně podvratné záměry, tak ji ta tajná policie v lepším případě rozpráší, v horším zavře a v mezním pak několik z nich popraví.
Nic z toho se nestalo, ale samotný fakt informování, chcete-li donášení, znemožnil Karla Sabinu na celý zbytek života. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale já použiji příklad s Chartou 77. Tam samozřejmě agenti StB nasazeni byli, o tom není žádných pochyb. A také, kdyby byli odhaleni, měli by chodit, podobně jako Sabina, do konce života kanály.
A teď vezměme hypotézu, že jiná složka rakouské tajné policie, vojenská, bude mít zájem o nějaké objekty v USA, vojenské lodě v přístavech, prostě cokoli, co vojáky může zajímat. Nebo pro jinou, civilní složku, jaké jsou poměry v americkém peněžnictví, sklizeň, prostě cokoli.
A tak agent rakouské tajné policie kontaktuje známého cestovatele Vojtu Náprstka (1926 – 1894), aby pomohl tyto skutečnosti v USA zjistit a dokumentovat. No a Vojta něco doveze, něco ne, ale už je na něj založen svazek a jediným jeho štěstím je, že při vzniku samostatného Československa je už skoro čtvrtstoletí po smrti.
Takže se v novinách sice nějaká zmínka a jeho "lustraci" objeví, ale protože už je dávno mrtvý, tak brzy utichne. Kdyby však byl naživu a byl tehdy internet a pilný Cibulka, tak bude Vojta Náprstek ve stejném seznamu jako Karel Sabina, že?
A o to mi jde. Protože zde, podle pana Horáčka, platí jediné kritérium: "Každý si neseme důsledky svých selhání. Donášení tajné policii totalitního státu je prostě v obecném morálním povědomí považováno za etické selhání."
Můj selský rozum a životní zkušenost mi ale velí říci, že je obrovský rozdíl, pokud vynáším interní informace z nějakého přátelského kroužku, který mi důvěřuje, nebo jsem tázán na skutečnosti, které se týkají především zahraničního subjektu a styku s ním.
K tomu je ještě třeba dodat, že to někdo hodnotí jako "donášení na svého zaměstnavatele". Nic není vzdálenějšího pravdě. Každý zahraniční kapitalistický obchodní partner moc dobře věděl, že se stýká s pracovníkem z komunistického státu a že tento pracovník je povinen vše hlásit.
Takže směšovat vynášení z nějaké utajené schůzky, kde mi všichni účastníci věří, s informováním o průběhu zahraničního jednání je podle mě naprosto záměrné zkreslování skutečnosti. A proto, i když si myslím, že pana Babiše kontrarozvědka nutně vytěžovat musela, tak mu fandím a držím palce.
Schopných lidí nemáme tak mnoho, abychom jimi mohli plýtvat. A doplním to ještě takto. "Spolupráce s StB" má dvě roviny, které málokdo rozlišuje. Jednak to je "zrada kamarádů, kteří nám důvěřovali" a jednak "podpora normalizačního Husákova režimu".
Tu první věc absolutně odmítám a k té druhé se, ač nerad, hlásím. Přiznávám, že člověk, který vystupoval vůči režimu loajálně, tak ho ve své malé, nepatrné míře podporoval. Ale stejně tak to přece dělal nejen jeden a půl miliónu komunistů, ale také obrovské množství bezpartijních, k režimu loajálních lidí, kteří se z toho či onoho důvodu cílem StB nestali.
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem