Dvě podoby českého konzervatismu

Možná tu nemáme jednolitý zpátečnický blok, ale dvě různá hnutí, od kterých se zbytek společnosti může učit tvorbě pragmatických koalic.

Poprvé mě zvláštní a na první pohled poněkud paradoxní založení části českých konzervativců trklo před třemi lety, když Alexandr Vondra v Událostech, komentářích (51:20) upozorňoval na to, že města ovládají „transvestiti, cyklisti, homosexuálové“. Přesvědčoval o tom v růžové košili a s vlasy staženými do culíku, což by mu na východě Polska vyneslo homofobní šikanu dřív, než bys řekl tradycyjna rodzina.

Podruhé jsem se na nepřehlednosti českého konzervativního terénu zarazil před pár měsíci, kdy se mě Honza Boček z datového týmu Českého rozhlasu ptal na témata, po kterých by šlo vést čáru mezi českými liberály (či pokrokáři) a konzervativci. Moc jsem mu toho neporadil, protože mi z úvah vyšlo, že u části témat souvisejících s takzvanou kulturní válkou proti sobě stojí lidovci a ODS, třeba u kuřáckého zákona nebo řady ekologických problémů.

Naposledy mě k těmto myšlenkám vrátily rozhořčené reakce na zprávu o tom, že se v nové bondovce objeví v roli agentky 007 černá herečka Lashana Lynchová. Zaujalo mě, kolik kritiků upozorňuje na mizení tradičních pořádků v sérii, která je totálně antitradiční od chvíle, kdy se v Dr. No několik let před sexuální revolucí vynořila Ursula Andressová z moře v dvoudílných plavkách.

Rychlý klíč: máte rádi nahotinky?

I když jsem měl dlouho za to, že české politice v posledních letech dominuje konzervativní blok rozepínající se od části ČSSD přes KSČM, ANO až po ODS, KDU-ČSL a TOP 09, vyjmenované kognitivní disonance mě přinutily tuhle teorii přehodnotit. Hypotetický blok je ve skutečnosti jen ad hoc koalicí dvou v mnoha ohledech rozdílných skupin lidí, kterým budu pracovně, než přijdu na korektnější pojmenování, říkat katolíci a stárnoucí androši.

Ti první častěji sní o jakémsi ideálním světě postaveném na křesťanských hodnotách. Současný svět chtějí k tomuto ideálu změnit. Preferují spíš kulturu antickou než moderní. Častěji berou vážně environmentální problémy, včetně klimatické krize, jsou kritičtější k představě o neviditelné ruce trhu a vstřícnější ke spotřebitelskému aktivismu, jakým jsou různé politicky motivované bojkoty. Nedráždí je samotná myšlenka regulace nových technologií, například omezení automobilové dopravy ve městech. Stojí jednoznačně proti interrupcím a eutanazii. Většinou mají jednu tradiční rodinu celý život (pokud nežijí v celibátu). Nahota a projevy sexuality na veřejnosti či v reklamě jim obvykle vadí a většinou nemají problém s měkčí cenzurou v případě, že je v zájmu ochrany morálky. Naopak jsou OK s veřejnými projevy víry a často tolerantnější k muslimům. Moc často je neuslyšíte mluvit o zdravém rozumu, možná pamatují na to, že lidský rozum nemůže postihnout Boží záměry. Ve většině ohledů, i když ne ve všech, by mezi ně šli zařadit Marek Orko Vácha, Roman Joch či Pavel Bělobrádek.

Ti druzí, stárnoucí androši, nesní o světě postaveném na křesťanských hodnotách, spíš se jim stýká po světě jejich mládí, úplně přesně po poněkud zidealizovaném Západu padesátých až osmdesátých let. Společnost nechtějí měnit, spíš konzervovat. Často mají rádi rockovou hudbu a obecně modernější kulturu. Tíhnou ke zlehčování environmentálních problémů i vyloženému popírání klimatické krize, částečně proto, že tyto otázky nejsou řešitelné v paradigmatu volné ruky trhu. Tu zbožšťují do té míry, že koordinace jednotlivců v aktivistických skupinách či odborovém hnutí považují za toxické zanášení ideálního prostředí. Bývají velmi pro-technicky a pro-technologicky založení, na straně automobilismu a jaderné (často i fosilní) energie. K interrupcím a eutanazii mívají shovívavější postoje. Mnoho z nich sériově založilo několik klasických rodin. Pokud jde o projevy sexuality na veřejnosti či v reklamě, velmi hlasitě hájí svobodu projevu. Nadšení upadá u veřejných projevů víry a část z nich je velmi kritická k islámu. Zdravý, případně selský rozum představuje pilíř jejich argumentace. Ve většině ohledů, a opět ne ve všech, bychom sem mohli umístit právě Alexandra Vondru, Václava Klause mladšího nebo Ladislava Jakla.

Co jsme my, budete i vy

Teď dvě důležité věci. Ještě jednou musím zdůraznit, že nejde o Linného systém, ve kterém by šlo lidi s konzervativními názory zcela jednoznačně rozřadit. Vondra mi to kazí konverzí ke katolicismu, Joch odporem k cenzuře. Nevím, kam s Alexandrem Tomským, Janem Kellerem nebo Václavem Cílkem. Ta druhá: ta klasifikace nemá být hodnotící, netvrdím, že je jedna sada přesvědčení lepší než druhá – pokud nemám slabý den, nestrefuju se do lidí kvůli jejich víře, ale jen kvůli způsobu, jakým ji obhajují nebo šíří.

Sepsal jsem tenhle velmi spekulativní text proto, že v něm vidím možnost jistých lekcí pro svou, tedy liberální stranu současného společenského střetu.

Zaprvé, je dobře vidět, jak efektivní můžou být koalice mezi lidmi s i velmi rozdílnými filozofickými východisky. Když jde o hlasování v Parlamentu, konzervativní blok si odpouští teologické spory a tu zařízne dostupnější předškolní péči, protože dítě přece patří k matce, tu stejnopohlavní sňatky, protože nezapadají ani do jedné z jejich rozdílných představ o rodinách.

Za druhé, i liberální nebo možná lépe řečeno progresivní část společnosti může po rozdělení jednolitého konzervativního bloku do dvou odlišných společenských hnutí snáz spatřit materiál k aliancím. „Katoličtí“ konzervativci se můžou hodit při prosazování opatření zpomalujících změny klimatu nebo zmírňujících jejich dopady. Ze „stárnoucích androšů“ se můžou stát spojenci například při obraně před různými pokusy o cenzuru internetu.

Za třetí, právě u stárnoucích androšů často platí heslo vídané na hřbitovech: Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy. I lidem na mém křídle kulturních sporů se zhruba po třicítce začíná stávat, že svět poměřují tím, na co je zformátovala mladá léta. V případě mého ročníku ta nultá, kdy byl jasný rozdíl mezi levicí a pravicí, kdy mediální krajinu neupravovaly algoritmy sociálních sítí a weby s fake news, kdy neexistovali youtubeři a instagramoví influenceři. Postavit kritiku dneška prostě na tom, že dřív to bylo jinak a přirozeně dobře, není zrovna úctyhodný intelektuální výkon. Je totiž krajně nepravděpodobné, že bychom zrovna my měli to štěstí, aby nejlepších deset let celých lidských dějin úplnou náhodou trefilo naši ranou dospělost.

Tím se dostáváme ještě k jednomu možnému klíči k rozřazování konzervativců: jako ten katolický je člověk obvykle vychován a jeho názory jsou od sedmi do sedmdesáti pevné, zatímco mezi stárnoucího androše se už z principu zařadí po mladistvých rebeliích proti establishmentu. Pokud jsou moje teorie správné, bude zábavné sledovat, jak se řady ODS či nástupnických stran začnou kolem roku 2030 rozšiřovat o členy Rebelie proti vyhynutí rozčarované budoucími mladými aktivisty postrádajícími zdravý rozum.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce