Jedním z nejdepresivnějších zážitků pro mne bývá, když někoho před něčím varuju a na moje slova dojde. Vůbec k ničemu mi to není, ostatním také ne, vane z toho marnost a smutek.

Naštěstí se to nestává zas tak často, takže uvedu jen dva příklady. Ten první se týká roku 1986 resp. 1996. Tehdy (v roce 1986) se komunisté rozhodli zliberalizovat už tak ničivý potratový zákon a někteří z nás začali připravovat podpisovou protiakci. Jako obvykle se našlo dost lidí, kteří v tom neviděli žádný smysl, a tak jsme se přeli – tu mírněji, tu ostřeji.

V jednu chvíli jsem zvýšila hlas a – čert mi to byl dlužen – připomněla publiku, že nebudeme-li bránit lidský život na jeho počátku, nastane tatáž situace na jeho konci a nakonec se zpochybní i právo na život pro postižené lidi. Ne jen odpůrci akce, ale i její příznivci to označili za konstrukci, jejíž realizace není zas tak moc pravděpodobná. Jenže uplynulo sotva 10 let, blížily se volby a ministr spravedlnosti vyrazil s návrhem na legalizaci euthanasie. …

Letos nám nastává podobná situace. Už nějakou dobu se obávám, že se protikřesťanský boj v ČR stává mostem, po němž naše společnost přechází zpět ke komunismu. Protikatolické tažení Lenky Procházkové to naznačuje čím dál zřetelněji. Ta nejdříve zpochybnila částečné vrácení zničeného kulturního majetku, teď pokračuje obhajobou komunismu, který prý nebyl tak špatný, jak to katolíci líčí (procesy prý byly už v 60. letech napraveny. ..), a návštěvou u Fidela Castra (zatím) konče. Také její stoupenci ( např. čtenáři Literárních novin) sledují stejnou linii: dožadují se revize veškerých restitucí, někteří dokonce "kompletní změny celého společenského systému".

Zatím se nezdá, že by si horlitelé proti majetkovému vyrovnání státu s církvemi dost uvědomovali, jak velkou část obyvatelstva postihne revize restitucí a že "kompletní změna celého společenského systému" postihne nás všechny. Proticírkevní postup je přitom už zjevně koordinovaný, a to ne teprve ode dneška.

Co teď? Je to zase na nás, na našem svědectví. V roce 1960 nastala Velká amnestie a domů se (10. května) vracelo zhruba čtvrt milionu politických vězňů, z toho podstatná část křesťanů. V rychlíku z Hradce Králové do Prahy, v němž se vracel i můj otec, sedělo v jeho kupé čtyři nebo pět vězňů a stará paní, která nechápala, proč je dnes tak přeplněno. Když jí vysvětlili, odkud jedou a že si dohromady odseděli 80 let, dala se do pláče, opakovala jen "chlapci, chlapci" a krabici s buchtami, kterou vezla pro svoji rodinu, nechala kolovat.

Komunisté ve své tupohlavosti nevěděli pak nic lepšího než umístit vězně do manuálních zaměstnání: tak se jim podařilo propojit populaci "politických" s dělníky, kteří do té doby o rozsahu politické persekuce zas tak mnoho nevěděli. Teď se museli vyrovnávat se zjištěním, že vzdělaní, slušní a materiálně nenároční lidé si museli odbýt 10, 15, ba více let – za nic.

Dnes jsou fakta jiná, pozitivnější. Ukazuje se například, že křesťanské vzdělávání má nadprůměrné standardy, přičemž je poskytováno i nekřesťanům, že křesťané vybudovali nové formy zdravotní péče (hospice), které jsme tu předtím neměli a které také slouží obecně všem a že prostě cokoli křesťané vymysleli a dělají, pomáhá všem, na rozdíl, soudružko Procházková, od Sanopzů a jiných institucí slouživším jen špičkovým komunistům.

Je nám jasné, že křesťané nejsou jediní, kdo využívají nově nabytých svobod k obecnému prospěchu. Víme to. Prosíme ale, aby si naši bližní uvědomili, že lidé dobré vůle sedí všichni na jedné větvi a ta je ohrožená. Chce-li nám někdo podřezávat tuto větev pod zadkem, spadne spolu s námi.

A bude hůř…

Psáno pro RC Monitor