Pamětní deska tohoto znění by měla být (třeba násilím) umístěna na mistrově vile na Bertramce, jak v to alespoň tajně doufají vyznavači jediných správných názorů pánové Hutka, Rejžek, Šídlo a další, jež se rovněž v pytli neutají.

Důkazem, kterým operují, je Gottův odsouzeníhodný přístup jak k tvorbě (velikášství projevující se v chorobné snaze nahrát co nejvíc písní a alb mnohdy pochybné slovesné úrovně), tak v žánrové neukotvenosti (kolísání mezi country a operou, rockem a kantilénou), a především v námětech, jimiž provázel rozjuchané směřování naší normalizované společnosti vstříc radostným zítřkům.

Připomeňme si v této souvislosti především propagandistické texty vybízející na cestu do zářné budoucnosti (Jdi za štěstím, Pojď ukážu ti cestu rájem, Sen o věku nádherném), opakované vychvalování totalitní reality (Stokrát chválím čas, To vám byl dobrý rok) či nostalgické vzpomínání na nadšené masové kolektivní 1. máje (A průvod šel dál). V některých až servilně souzněl s nezájmem oficiálních míst uvolnit cestování na Západ (Až naprší, Bláhové přání, Kufr iluzí), zatímco sám se provokativně chlubil svými valutami přizdobených zájezdy tamtéž (Cestu znám jen já, Tuzexovým bonem si hodím). Odsouzení zaslouží i machisticky projevovaný přezíravý neupřímný vztah k ženám (Čau lásko, Jen jednou smím se ti lásko vzdát, Teď ne možná jindy, Když milenky pláčou, Zejtra už ti sbohem dám), místy sklouzávající až k náznakům pedofilie (Zvonky štěstí, Jak jsi krásné neviňátko, Kdo tě bílá břízo svléká, Má dívenka jak růže jest). Přezírání se z jeho strany dočkalo i něco tak titěrného a pracovitého jako pouhý hmyz zoufale k obživě vyhledávající žluté lány řepky (Včelka Mája). Byl to rovněž on, kdo si v totalitě vždy dokázal sobecky budovat své prostým masám tak vzdálené pohodlné zázemí (Vím proč mám život rád, Vím jak dá se žít) aproto tak kategoricky vyzýval své fanoušky a veškeré spoluobčany, aby ve volbách házeli hlas pouze komunistickým kandidátům (El Condor Pasa).

Nuže už dost, konec lacinému vtipkování, jenom ten pravdivý odhalující nadpis zůstane. Ani totiž není třeba připomínat počet vydaných nosičů a uskutečněných koncertů, abychom objektivně uznali, že zpěvák Karel Gott, profesionál k pohledání, občan Čs. republiky, proslavil svou tvorbou, jež je mu dnes předhazována, svou socialistickou vlast možná po celém světě. Dělal jí – na rozdíl od vládnoucích jedinců, kteří v červenci 1960 vyhlásili dobudování socialismu pro odůvodnění své politické existence - neuvěřitelnou reklamu stejně jako členové České filharmonie nebo Černého divadla, jako mnozí sportovci, fyzici, lékaři, tvůrci nové čs. filmové vlny, skláři, egyptologové, vojenští chemici či kosmonaut.

A nejen oni, třeba i ten neznámý soustružník v nejmenované fabrice, jenž svou rodinu pro její klid každoročně vyváděl do prvomájového průvodu a vždy s manželkou volili tak, jako 99,6% nás ostatních, tímto podporujících stávající společenské zřízení. U mašiny osm hodin makal, jak nejlíp uměl, a to ne pro slávu a budoucnost socialistické vlasti, ne pro vlaječku Nejlepšího pracovníka rezortu, ale protože měl svou profesní čest a právě tu rodinu. Aby ji mohl zabezpečit a občas jí dopřát i něco lukrativního navíc – třeba mandarinky, přední hovězí nebo toaletní papír.

Málo platné, to už nám nikdo neodpáře. My všichni narození před lety 1960-65 jsme svými nejlepšími a upřímně míněnými pracovními výkony, aniž bychom na to mysleli a aniž bychom to chtěli, automaticky pomáhali budovat i zviditelňovat doma panující normalizaci.

A to je i případ Karla Gotta. Kdo to nechápe, včetně našich dětí a vnoučat, je trouba a ignorant.