Nostalgii po "starých dobrých socialistických časech" tak vidíme mezi lidmi častěji, než by se na první pohled zdálo. A nejen u zdravotnických poplatků.
Nekrvavá socialistická totalita měla pro mnoho lidí obrovské množství "výhod". Některé skutečné, ale většinu domnělých, propagandistických. Život společnosti za socialismu se dal přirovnat k jakémusi karbanátku, do kterého každý přispívá svým dílem, vše se pak semele, usmaží a rozdá. Tomu více, tomu méně, ale každý, až na vzácné výjimky, má ten svůj kousek hamburgeru jistý. Nikdo nemohl příliš zbohatnout, ale také ne příliš zchudnout, a to se mnoha lidem opravdu velmi líbilo.
Jakmile se ale společnost osvobodí z područí totality, začaly se z karbanátku vydělovat jednotlivé komponenty. Ti, co jsou schopnější, si začnou nechávat větší kusy kvalitního masa pro sebe a ti méně schopní či méně pilní jsou najednou konfrontováni s tím, že někdo griluje velké šťavnaté kusy argentinského masa, zatímco oni mají na talíři stále ten samý kus žvance jako za socialismu. Sice se ve srovnání s totalitou mají lépe, ale ve srovnání s těmi úspěšnými se mají výrazně hůře. A to probouzí závist, zlobu a touhu po znovunastolení rovnostářství.
Těch věcí ze socialismu, po kterých lidé touží, by se asi dala vyjmenovat celá řada. A "zdravotní péče zdarma" je jednou z nich. Ona samozřejmě nebyla zdarma ani tehdy, všichni jsme ji krvavě platili. Ale zvonku to naozaj tak vyzeralo. Vše bylo zdarma. Byl jsem tehdy mlád a zdráv, takže to nemohu hodnotit zcela objektivně, ale myslím, že se neplatilo za nic, kromě zlatých zubů.
A nostalgií po socialismu, slibem odstranění zdravotnických poplatků, vyhrála ČSSD loňské krajské a senátní volby. Ovšem, zdá se, že prach je vystřílen. Že poplatky už na tu vzdělanější část obyvatelstva nepůsobí. Je třeba tyto lidi oslovit nějak jinak. A jak? Na to přišla už i politická turistka Olga Zubová. Nejprve odklon od ČSSD, trička "Nejsem Paroubkův hlas", až nakonec na kandidátce ČSSD skončila, a to dokonce na velmi příznivém místě.
A čím se vlichotit části obyvatelstva? No přece "blobem". Ten zabíral v uplynulých dvou letech stejně dobře jako rozsvícení žárovky na Pavlovova psa. Stačilo říci „Kaplický – blob“ a půlka národa se ihned měla k akci. A to tuto hysterii ještě prohloubila Kaplického smrt, která byla asi tak neobvyklá jako smrt Karla Zicha, který byl skoro o generaci mladší. Pan přednosta ze soudního včera na ČT1 velmi hezky popsal chorobné změny na jeho kardiovaskulárního systému s tím, že u pacienta tohoto věku to je věc bohužel velmi běžná, což ovšem mnoha agitátorům nezabránilo v rozpoutání příšerné hysterie.
Takže tuto kost teď hází Olga Zubová do předvolební polévky a doufá, že z ní ještě něco vyvaří. Nevím, neodvažuji se soudit, pro jak velké procento obyvatelstva je blob něčím, na co slyší. Vyloučit to nemohu, ale myslím, že rozruch, který kolem té budovy byl, byl ve značné míře umělý, vyvolaný hlavně Klausovými protivníky. A když se teď soudružka Zubovová ještě vyjádřila, že by tu stavbu ráda viděla někde jinde, tak to je tedy ignorance nejvyššího řádu.
O technické stránce té stavby nové Národní knihovny podle návrhu architekta Jana Kaplického jsme si mohli myslet cokoli. Já jsem tuto stránku opakovaně kritizoval, ale jednu věc musím Kaplickému přiznat. Měl svoji vizi a tvořil pro plánované stanoviště té stavby a ne pro nějaké Kotěhulky. A asi tam chce soudružka Zubovová blob přestěhovat. Asi proto, aby oko na vrcholu té stavby pozorovalo místo Pražského hradu třeba sídliště Jihozápadní město. A s tím ať se skutečně jde nechat vycpat.
Převzato z blogu Hermanek.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora