Výsměch, a to nejen antikomunistům

Pokud se podíváme na naše novodobé dějiny, tak zas až tak moc hrdinů nemáme. Samozřejmě to jsou parašutisté a hlavně Gabčík s Kubišem, kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. A jak je v tomto národě zvykem, bývají vhodnost a účelnost tohoto atentátu často zpochybňovány.

Dalšími hrdiny, ale asi tak jen pro polovinu našeho obyvatelstva, jsou bratři Mašínové. Pokaždé, když je o nich řeč, národ se rozvášní a rozpoltí. Takže hlavně u nich nemůže být o nějaké statutu jednoznačně přijímaných hrdinů a vzorů absolutně žádná řeč. Je to, upřímně řečeno zcela naopak.

Charta 77 spolu s Václavem Havlem má již tuto situaci daleko snadnější. Nezpochybnitelnou pravdou je, že v roce 1977, kdy Charta začala svoji činnost, tak pro nás byla jakýmsi světýlkem v temnotách. A to prosím vůbec nepřeháním. Ale když byla po "revoluci" zveřejněna základní data o jejích zakladatelích, členech a ideologickém zaměření, tak nejeden čtenář dospěl k názoru, že se Charta o žádný pád socializmu nejen nezasloužila, ale ani nesnažila.

Byla prostě symbolem odporu proti normalizaci, což bylo zobecněno jako odpor proti socialistickému režimu vůbec. A Václav Havel zpočátku možná vůbec nebyl tím nejvyšším ideovým vůdcem Charty, ale časem se vypracoval v její nezpochybnitelný symbol. A jako takový byl, podobně jako kdysi císař Claudius, vyzdvižen do prezidentské funkce.

Pro hodnoty, kterým Václav Havel věřil a které reprezentoval, se pak stal celosvětově uznávanou osobností. A i když výsledky jeho praktické politiky byly často tristní, jeho obraz myslitele a filosofa zůstal v myslích lidí a pro mnoho z nás byl také jako "tatíček osvoboditel z Hrádečku", který ale vlastně ten kapitalismus vůbec nastolit nechtěl. Ale když už se stalo…

Václav Klaus je ze zcela jiného těsta než Václav Havel. A možná právě proto, i když na veřejnosti na sobě nenechali nit suchou, si v soukromí tykali a jeden druhého si vážil.

Václav Klaus pak pro nás není nic jiného než zarytým a sebestředným zastáncem postojů volného trhu a je nám znám hlavně svými nekompromisními postoji k předávání dalších pravomocí do Bruselu a k neprokázané alarmistické levicové hypotéze o pohádce globální změny klimatu.

A Jan Fischer? Přečetl jsem si jeho životopis a vidím, že je nejen Ing. což není žádná tělesná nebo duševní vada, ale také "Celkom slušný cikán". To totiž bývalo žertovné označení pro titul kandidát věd (CSc). A tam už mi to začíná skřípat. Z vlastní zkušenosti vím, že získání tohoto titulu vyžadovalo nejen odbornou, ale hlavně politickou erudovanost a angažovanost. To také byla jedna z příčin, proč jsem "cikána" nechtěl dělat, i když mi to bylo nabízeno.

Takže, když jsem se tak trochu opřel do Charty, Havla a Klause, co říci o Janu Fischerovi? Nepochybně velmi schopný úředník, který svoji práci dělal a dělá velmi dobře. Ale jaký symbol a symbolem čeho Jan Fischer vlastně je? Je, dle mého názoru, symbolem naprostého smíření se s totalitní minulostí tohoto státu. A to vůbec nerozmazávám jeho devítileté členství v KSČ, které zcela určitě nebylo vynucené. Tak se to tehdy a možná nikdy nedělalo.

Zajisté nepáchal žádná zvěrstva, nikoho asi nepoškodil, ale jen velmi stěží se dá říci, že by Jan Fischer byl býval něčím jako odpůrcem režimu. Možná pod peřinou, snad. A ta část našeho národa, a není to vůbec malá část, která si Jana Fischera přeje za prezidenta, jinými slovy říká: Ano, tyto jeho postoje v minulosti se nám líbí, my s nimi souhlasíme, my se s nimi ztotožňujeme.

Jsme již sytí prezidenta, který říká to, o čem je přesvědčen, že je správné. Jsme již sytí prezidenta, který tyto své postoje materializuje ve svých projevech a (ne)podpisech zákonů a mezinárodních smluv. Chceme tichou myšku, která nebude nikomu z Bruselu ani jinde vadit, kterou možná Obama (doufejme, že on to nebude) i do Bílého domu pozve, protože tichá myška nikdy neřekne svůj názor. Pokud tedy vůbec nějaký má.