Nejlépe inspirují banální věci. Třeba když vyjde turistická mapa s titulem Doupovské hory, dobře to ilustruje třicet let svobody. Doupovské hory jsou poslední celé pohoří uzavřené kvůli armádě. Trochu to platí i o Drahanské vrchovině či Oderských vrších, ale Doupov vyčnívá coby třetihorní stratovulkán.

To je známo. Ale srovnání se stavem, jaký tu panoval před 31 lety, ukazuje ohromný rozdíl. Tehdy se nesmělo vstoupit do mnohem větší části území státu. Byly to rozsáhlé vojenské prostory – vedle těch stále fungujících i Dobrá Voda na Šumavě, Ralsko, Milovice, Brdy. Bylo to široké pohraniční pásmo od Aše po Bratislavu. Někoho napadnou i jiné příklady.

To téma zapadne do debaty, kterou rozvířil děkan Filozofické fakulty UK. Michal Pullmann dal rozhovor Týdeníku Echo a na otázku po nemožnosti cestování za normalizace, třeba do Alp, tento historik odpověděl: „Zkuste se zeptat tehdejší uklízečky ze Žďáru nad Sázavou, jestli měla představu, co jsou Alpy… v určitých vrstvách byla imaginace jiná, představa dovolené se odehrávala na vranovské přehradě.“ Vedle Havlova zelináře tak vznikla další alegorická postava – Pullmannova uklízečka. Prý zosobňuje ty, kdo byli docela spokojeni a do Alp by stejně nejeli. Připusťme, že na tom cosi je. Jenže autor těchto řádek si troufá dodat toto: I když za Husáka narážel na lidi, kteří na cesty na Západ už předběžně rezignovali, nepoznal jediného člověka, kterému by nevadilo omezení pohybu v rámci samotného komunistického Československa.

Byly to restrikce, jež platily pro všechny (až na privilegované papaláše): pro dělníky, univerzitní docenty, uklízečky, disidenty, trampy. Můžeme se ptát, kolika z nich vadila nemožnost cesty do Alp, ale je očividné, že jim vadila nemožnost túry na hlavní hřeben Šumavy, do Českého lesa, Novohradských hor, středních Brd. Vadilo jim, že nemohou navštívit prameny českých řek – třeba Vltavy, Odry, Lužnice, Malše, Mže či Radbuzy.

V tomto vnitřním zabednění státu spočívalo větší svinstvo normalizace než v ostraze hranic. A v tom, že nic z toho nebylo zakresleno na mapě (její obraz končil už daleko před západní hranicí), leč „orgány“ to vymáhaly, navíc gumově podle chuti. V létě 1978 coby gymnazista seděl autor této glosy v hospodě ve Starém Městě pod Landštejnem, kilometry před zakázaným pásmem. Ale když nás sebrali, první otázka u výslechu zněla: „Proč jste chtěli utéct do Rakouska?“

Tato orwellovština vadila více než hranicemi odříznuté Alpy, a to i uklízečkám. Jeden by si myslel, že historik zaměřený na normalizaci to ví.

LN, 18.8.2020