Tak trochu mimo zájem hlavního mediálního proudu prošly éterem zprávy, které o naší společnosti možná vypovídají více než neustálé opakování „intelektuálně“ diskusních hádek o Putinohitlerovi, Obamoimperialistovi, třetí světové ukrajinské válce a eurosankčních výhrůžných suplikách směrem ke Kremlu.

Abych tedy použil válečný oslí můstek, začnu informací z Norska, kde prý v zájmu rovnosti pohlaví budou povinně rukovat na vojenskou službu i ženy. Velké vítězství energických sufražetek. Konečně se krasavice zmalované nebudou muset před sebou stydět. Vyfasujou kvér, zelené hadry a šup s nimi na bigošské zapocené ložnice, pokálené záchody s mušlemi na močení, zaplivané sprchy a zablácené buzerplacy. Když genderová rovnost, tak se vším všudy!

Opravdu by mne zajímalo, kolik mladých slečen má tento sen a kolika z nich se to jeví jako nejlepší rovnoprávný vstup do dospělého života, bez kterého by se ve společnosti cítily jako něco méněcenného. Přesto se to stane skutečností. Skutečností dle vize několika pomatených zakomplexovaných feministek, které však v dnešním „sluníčkovém dobrosvětě“ mají tak velkou společenskou sílu, že jim nikdo, v zájmu politické korektnosti, není schopen na rovinu říci, ať si jdou se svými imbecilními nápady hrát někam za zdi detenčních ústavů.

Ovšem podobné „zlobro“ se na nás valí v podstatě ze všech stran. Nejvyšší rada euromocných se rozhodla ochránit naši společnost omezením výkonu vysavačů a nařízením životnosti jejich hadic. V kontextu tohoto nařízení naprosto nechápu, jak jsme bez něj vůbec mohli přežít. Co když jsem někdy luxoval s přetuněným přístrojem a ještě navíc pomocí prošlé hadice? Nezanechalo to na mně nějaké následky? Ale co jenom na mně, lidí je jak much, co moje planeta Země? Nakolik jsem ji svou nadbytečnou spotřebou energie poškodil? Kolik broučků, mladých stromků a roztomilých žabiček mohlo přežít, pokud bych se nechoval jako antiekologické vysávací hovado? Snad mi to nějaký dobrodějný aktivista z Bruselu někdy vysvětlí. Jinak nebudu mít klidné noci.

Máme nad těmito a podobnými nesmysly každodenně přibývajícími na úřední vývěsní desce regulací našeho života jenom mávnout rukou, pousmát se a jít dál? Máme si nechat líbit neustále se zvyšující tlak na již tak omezený prostor svobody, opět si jen doma zanadávat, držet ústa a krok, protože ti „pánové nahoře“ to přeci s námi nemůžou myslet zle a chtějí pro nás jen to nejlepší? Vždyť máme demokracii! A na rovnoprávnosti žen, chránění přírody nebo třeba homosexuálních rodinách, boji proti globálnímu oteplování, tlaku vůči daňovým optimalizacím, na pozitivní diskriminaci, náboženské toleranci a dalších sluníčkových aktivitách není přeci nic špatného.

To jen zlý a primitivní rasista, xenofob, fašoun, antikomunista, podnikatelský parazit či klimaskeptik nechápe potřeby vyspělé sociálně spravedlivé společnosti moderního evropského střihu. Jen on nechápe potřeby tisíců neziskových organizací, řečnických panelů a společeskozávažných událostí jako například Gay Pride. Také nechápe potřebu jejich financování a mainstreamové propagace. Tolik vážených, studovaných lidiček se Sluncem v duši, které výše zmíněnými nápady šíří pravdu a lásku mezi prostý lid, musí přece být nakrmeno a uspokojeno.

Ano, to je druhá strana politicky korektní mince. Kdo to všechno nakonec zaplatí, kdo nakonec bude ten hlavní protagonista celého sluníčkového příběhu? Jen ten, který s hlavou v oblacích nemaluje růžovou budoucnost, ale musí na ni tvorbou hodnot vydělat. Nikoliv žvanivý slimejš na zářivě osvíceném fóru, ale člověk, který musí tvrdě pracovat a na tyto výmysly odvádět krvavé státní výpalné zvané daně. Co však přinesly uplynulé dny při pohledu na tuto skupinu lidí v naší vlasti?

Stačí přečíst novinové titulky: “V srpnu zbankrotovalo 694 podnikatelů. Jde o druhý nejvyšší počet v historii“ nebo „Živnostníci hrají smrtící domino, opožděnou platbu stíhá další zpožděná“ popřípadě „Rodinné domky zdraží, kvůli nové dani“. Jak vidno, ono budování dobra něco stojí. Bohužel to vypadá, že to stojí více, než dokáže dnešní společnost unést. Firmy krachují nebo neplatí a směřují k bankrotu, ale na vrchní palubě Titaniku se stále vesele tančí a vládne názor, že dobro se lidem podaří protlačit skrze další zvyšování daní, skrze další utahovaní šroubů. Kam se tedy vlastně vůbec ženeme?

Psáno pro pravyprostor.cz