Marxistka Dvořáková a listopad 1989 jako věrná kopie února 1948

Nikdy jsem nebyla marxistkou, uvedla v rozhovoru pro MF Dnes (9.11.) předsedkyně akreditační komise ministerstva školství Vladimíra Dvořáková. Do KSČ prý v druhé polovině 70. let vstupovala s nadějí, že změna je možná jen zevnitř a žemusí dojít ke generační výměně. Dvořáková se pokouší čtenáře MF Dnes přesvědčit, že angažmá v KSČ nebylo něčím, za co by se měla stydět. Nikde ani sebemenší náznak pokání.

Když se 17. listopadu 1989 hroutí režim, vrací se prominentní komunistka Vladimíra Dvořákováze stáže v USA. Přilétá právě včas, aby byla u toho a mohla sezapojit do boje o udržení pozic. V roce 1992 vydává společně s Jiřím Kuncem a Miroslavem Ransdorfem útlou knihu s názvem Staré struktury a lustrace v novodobých dějinách.

V kapitole nazvané ,,Kam se starými strukturami" se tito autoři zabývají přechodemautoritativních režimů k demokracii a při tom automaticky řadí k těmto autoritativním režimům také totalitní Československo. Totalitní režimy 20. století vznikaly na rozdíl od těch autoritativních na základě jasných ideologických konceptů. Základním rysem mnohem brutálnějšího totalitního systému je vláda jedné strany a centrální plánování veškeré hospodářské činnosti. Režimnemůže mít absolutní kontrolu nad činností obyvatelstva, ale má takové ambice. Na tom se nic nezměnilo ani po Stalinově smrti.

Pohádce o tom, jak v době okupace (kolonizace) země cizí mocností chtěla jakási Vladimíra Dvořáková vstupem do KSČ měnit politický systém, dnes neuvěří ani malé dítě. Protikomunistické demonstrace v listopadu 1989 neváhá přirovnatk džinovi vypuštěnému z lahve. Nejvíce jívadí, že na místo původního požadavku nahrazení politické loajality odborností nastoupily po roce 89 požadavky mravní bezúhonnosti. Již se prý nehledali pouze komunisté na čelných místech, ale i bývalí komunisté a všichni, kdo spolupracovali s režimem. Lustrační zákon znamenal podle Dvořákové nejen cestu zpět k nedemokratickému zřízení, nýbrž i skok rovnýma nohama do diktatury. Podle Dvořákové by nikdo neměl být odstraňován a vylučován ze hry na základě lustrací, ale pravidla hry by měla být nastavena tak, aby všichni dostali šanci.

Dvořáková dělá, jako že neví nic o tom, že členství v KSČ bylo také přímou kolaboraci s okupační mocností.

Vladimíra Dvořáková byla do roku 1989 prominentkou komunistického režimu, jinak by asi sotvamohla vyjíždět na dlouhodobé stáže za oceán. Náhlý přerod bývalých komunistů v nejhorlivější zastánce dodržování demokratických principů po roce 1989, prozrazuje hlavně jejich obavy z hrozící ztráty dosavadních privilegií. Text, v kterém

Dvořáková hájí pozice bývalých komunistů, jen přizdobila frázemi o obavách o osudy polistopadové demokracie.

V závěrečné kapitole knihy vylíčil Miroslav Randsdorfhrůzy mccarthismu v USA na počátku 50. let v duchu standartní komunistické propagandy. Dnes, když už víme, žev nejvyšších státních úřadech v USA pracovaly již za války stovky sovětských agentů, jejichž jména jsou dnes známa na základě materiálů Venona , působí Randsdorfův příspěvek obzvlášť odpudivě.

Nebyli to tvůrci lustračního zákona, kdo přispěl k převýchově bývalých komunistů v demokratickém duchu. Právě naopak, byli to zejména postkomunisté, kteří nejlépe využili nových ekonomických a politických institucí k prosazení svých zájmů. Ovlivnili tím mnohdy velmi neblaze další vývoj české polistopadové demokracie. Katastrofický scénář Dvořákové z roku 92 se nenaplnil. Nové křivdy, kterých se obávala, nenastaly. Právě naopak, staré křivdy a zločiny zůstaly díky bývalým komunistickým soudcům nepotrestány. To Dvořákové nevadilo. Hlavní bylo, aby se bývalí komunisté uplatnili i za nového režimu. To se jim beze zbytku podařilo.

Díky tomu v ČT můžeme sledovat bezobsažné komentáře komunistické politoložky Dvořákové. Problém z názvu hlavní kapitoly "Kam se starými strukturami" byl vyřešen. Starým strukturám nikdo nezkřivil ani vlas na hlavě a mnozí se podobně jako Dvořáková mohli stát profesory, aniž by k tomu potřebovali nějaké zvlášť oslnivé kvalifikační předpoklady.