aneb Co chceme a proč to chceme

Kolega Štros se vymezil ve svém příspěvku proti novele zákona o advokacii, která směřuje k omezení způsobu práce „advokátních koncipientů“ a jejich zaměstnávání advokáty a obecně působení mladých advokátů na trhu. Celý jeho příspěvek je vlastně o tom, že se jedná o skrytou „kartelizaci“ profese, v níž největším problémem je vinklaření a ceny.

Pohled kolegy není nikoliv ojedinělý a je naprosto legitimní ho veřejně ventilovat. Přesto – kolega nepochybně může přijít na veřejně přístupné advokátní zkoušky – úroveň advokátních koncipientů v posledních obdobích je nevalná a skutečně jsou výtky a důvody, které přednáší oficiální stanovisko advokátní komory k podobným postupům a přístupům, které novela zavádí, podle mého soudu zcela oprávněné.

Podařilo se mu však definovat problémy, které moderní advokacii stíhají. Důstojnost stavu a otázka samotného poslání a postavení advokacie na trhu právních služeb. Přistoupíme-li na to, že advokacie je v podstatě jenom poskytování právních služeb za úplatu, jsou připomínky kolegy Štrose celkem oprávněné, trh za nás všechno vyřeší a tak jako na trhu vedle sebe můžou působit prodejci laciných bot za sto korun, tak vedle nich mohou být i subjekty, které prodávají ručně šité boty na zakázku za desítky tisíc korun. Zákazník si svoje najde a soutěžitelům to nepřísluší hodnotit. Nicméně otázka právních služeb naráží, což kolega Štros také zmiňuje, na kvalitu právních služeb, jejich garanci a - co je nejpodstatnější - na to, že poskytování právních služeb má své specifikum v tom, že je poskytováno proti státu, tedy nejmocnějšímu hráči na trhu ve společnosti.

Říká: „...a proto je potřeba nějakým způsobem zajistit nezávislost poskytovatelů těchto právních služeb na státu, a to právě cestou advokátních komory.“ A zde se dostáváme k jádru pudla. Jestli chceme, aby vstup a ochrana byla nějakým způsobem vůbec regulována či nikoli a za jakou cenu?
Pojďme na příkladu hovořit o tom, jak vypadá skutečně liberální trh. Vynechám takové extrémy jako některé světové země, kdy zcela vážně předsedové tamních advokátních komor říkají: „My nevíme ani kolik je advokátů, protože ani nevíme, kolik je v zemi fakult, které jsou oprávněny vydávat licenci k poskytování advokátních služeb.“ Je dobré se podívat na evropský trh. A v něm na extrémní případ liberalizace právních služeb, tedy na trh španělský. Zde na španělském trhu je vstup do profese prakticky neomezený, v podstatě je reálnou kvalifikací pouze absolvování právnické fakulty. Důsledky, které jsou na španělském trhu, jsou jednoznačné.

Advokát neznamená společensky vůbec nic, advokátů je nadbytek a přetlak je takový, že počet advokátů na počet obyvatel převyšuje v mnohonásobku oproti stavu ve střední Evropě (v České republice je 16 tisíc advokátů na 10 milionů obyvatel, ve Španělsku je to 250 tisíc advokátů na 47 milionů obyvatel), jeho postavení logicky i vůči soudu je naprosto nulové a advokáti nepožívají v tomto směru vůbec žádné důvěry ze strany justičních orgánů.

Samozřejmě cenová válka je natolik nekompromisní, že řada advokátních kanceláří nabízí své služby částečně zadarmo, aby klienti do jejich kanceláří vůbec přišli, a řada advokátů ani advokáty v našem slova smyslu není. Jsou to takoví lepší tajemníci či asistenti, kteří někdy svým klientům nosí tašku, a to doslova i do slova a písmene. Advokát se ostatně ani nevykonává z tradičních kanceláří, ale v „kancelářičkách“, které svým způsobem připomínají v mnohém kanceláře poskytovatelů kaucí, jak je známe z amerických filmů.

Je to důsledek absolutní liberální demokracie s nulovou regulací vstupu právě cestou zajištění minimální kvality vstupujících na trh právních služeb. (Zde si neodpustím malinkou poznámku k liberalizaci. Když se podíváme na fotku kolegy Štrose, kterou doprovází článek, tak rozhodně svědčí o tom, že advokacie je liberální, neboť tuto lze na rozdíl od jeho webu označit za všechno možné na světě, jenom ne za representativní a důstojnou.)

Úvahy kolegy Štrose však navozují i druhou otázku, a to je otázka požadavků kvalifikace licence pro skutečný rozsah poskytování právních služeb. Je zjevné, že řada kolegů - s ohledem na existující situaci na trhu právních služeb a budoucí předpokládaný vývoj v České republice - rozhodně nikdy nebude poskytovat služby v takovém rozsahu, v jakém je po nich zkouškou žádána. A vlastně v podstatě ani nebudou advokáty v tom tradičním slova smyslu, budou advokáty s jednoznačnou specializací, ke které směřují už v rámci své výchovy a svého vzdělávání a které se budou nepochybně celý život věnovat. Je pak za těchto okolností všestranná zkouška ospravedlnitelná a smysluplná? Domnívám se, že ano, avšak pouze pro základní výkon advokacie a následně by měla býti jiná specializovaná zkouška či kvalifikační požadavky zejména odvíjející se od praxe.

Srovnatelné pro mě je specializace a vzdělání u lékařů, kde jistá míra „atestačních požadavků“ by se měla promítnout do advokacie. Tím by pak byl i vyřešen problém, na který v podstatě podle mého názoru kolega Štros ve své úvaze naráží, a to na zachování liberalizace, zachování základní cenové politiky, kvality služeb i ochrany klienta.

Vždyť nelze zapomenout, že advokacie je součástí justice a její smysl je, i přes všechno, co jsem uvedl shora, širší, a je předpokladem řádného fungování právního státu a součástí základního pilíře mocí, moci soudní.