V uplynulém týdnu jsme opět byli svědky pestrého karnevalu politických trapností. Ustavování krajských zastupitelstev provázely demonstrace proti účasti komunistů. K volbám přišla jen menšina voličů. Komunisté patří k ukázněnější části národa, tedy přišli, viděli a zvítězili. Když už se s tím nedá nic dělat, jiná menšina huláká na ulicích a v jednacích síních, že se jí to nelíbí, a být statečná, vynutila by si prosazení svého názoru postupy naprosto nedemokratickými. Děti téměř školou povinné si stěžují, že školství v kraji bude řídit odborně způsobilá komunistka. Prý se bojí, že bude v resortu rozmisťovat "své lidi". Spíše by ale měli spílat rodičům za to, že nešli k volbám a nepodpořili nekomunistické strany. Většina národa zapomněla na Masarykovo "demokracie není jen forma vládnutí, je způsobem života, demokracie si žádá lidí činných…". Když pak nečinnost zavede politiku do slepé uličky, nečinní sní o vládě pevné ruky, na kterou pak budou u piva stejně nadávat.
Komunistům (nemám na mysli ty předlistopadové, kteří zahodili rudé knížky a dělají kariéru v tzv. demokratických stranách) sice nahrála politika tzv. demokratických stran, ale úspěch jim nelze upřít. Nešpiní je žádná korupční aféra. Mají kvalitní politickou reprezentaci, která často přichází s užitečnými podněty, jež ovšem nedojdou uplatnění, protože je ostatní strany odmítnou. Solidarizují se s tou částí národa, které se vede špatně a stále hůře. A když dojde na lámaní chleba, nejsou líní jít podpořit své kandidáty. O těch, kteří prohráli, se nic podobného nedá říci.
Vzestup vlivu komunistů je přesto varovným příznakem, ukazujícím, že polistopadový politický vývoj se ubíral jinam, než si přály cinkající davy v r. 1989. Nespokojenost s poměry vyvolává nezájem o účast ve volbách. O jejich výsledku pak rozhoduje menšina, která nezůstala doma.
Tak to ale přece nemusí být! Srovnávejme: v r. 1975, tedy v době, kdy ve Španělsku zemřel diktátor Francisco Franco, Komunistická strana Španělska byla silná a měla mezinárodní věhlas. Jako významná složka odporu proti diktatuře nemohla být zakázána. Přesto se od ní postupně voliči odkláněli a dnes se účastní parlamentních voleb pouze jako součást Sjednocené levice, která ve volbách r. 2011 získala necelých 7 % hlasů při vysoké volební účasti 69 % občanů. Ještě hůře dopadla falanga, Francova vládní strana. Nebyla vystavena represím, ale z politického života se přesto prakticky vytratila.
Odpověď nekomunistických politiků a sociologů na otázku po způsobilosti národa nenásilně zbavit komunisty politického vlivu "když Španělé ano, proč ne my ?" by byla velmi zajímavá.
Trapasů nebyla ušetřena ani vysoká politika. Sotva strana LIDEM pomohla odhlasovat zákon o tunelování státu ve prospěch církví (oficiálně se samozřejmě jmenuje jinak) výměnou za mísu šošovice v podobě souhlasu koaličních partnerů se snížením velikostní hranice poslaneckého klubu a příslibu uzavření nové koaliční smlouvy, Petr Nečas ji poučil o tom, jak to ve skutečnosti je s rovnoprávností členů koalice. Odmítl jmenovat náměstka Karolíny Peake ministrem dopravy. Tím samozřejmě způsobil pidistraně bez členské základny značné potíže. Karolína Peake sice zachrastila zbraněmi a hrozila odchodem LIDEM z vlády, ale tváří v tvář hrozbě úplného vytlačení z vlády se nakonec pustila cestou vyjednávání.
Výměna několika hlasů poslanců se zpronevěřenou voličskou podporou za místa ve vládě a různé drobné výhody se poněkud podobá korupčnímu jednání. Vzhledem k tomu, že hlavními herci v tomto divadélku jsou předseda protikorupční vlády a nejvyšší vládní bojovnice proti korupci, je tato podobnost absurdistánsky zábavná.
O zábavu veřejnosti se starají také kandidáti na úřad prezidenta republiky a na jejich sebestřednosti se přiživující novináři. Představují se nám tři ženy a osm mužů, vyvedení v jedenácti odstínech šedi: nikdo z nich neoslňuje národ tak jednoznačně jako v době svého zvolení Václav Havel, nikdo z nich se nemůže pochlubit tak vysokou dlouholetou podporou větší části veřejnosti jako Václav Klaus, ani jeho autoritou mezi politiky, často přijímanou se skřípěním zubů, o naději na získání "tatíčkovské" svatozáře TGM ani nemluvě.
Voliči budou mít za těchto okolností nesnadný výběr. Česká televize ve snaze jim ho usnadnit vysílá denně medailonky jednotlivých kandidátů. Ani tak se ale nedaří zvýraznit jejich odlišnosti tak, aby se do popředí jednoznačně dostali dva, tři vynikající jedinci. Příznačné je srovnání jejich odpovědí v sjednocujícím testu, v němž mají jednoslovně odpovědět na čtyři otázky, jež jsou pro všechny stejné, a to:1/ Jmenoval byste vládu, v níž by byli zástupci komunistické strany? 2/ Nechal byste na Hradě vyvěsit vlajku EU? 3/ Udělil byste státní vyznamenání členům skupiny bratří Mašínů? 4/ Jste pro znovuzavedení trestu smrti? Ponechám-li stranou skutečnost, že odpovědi na otázky pouze ukazují, jak jsou uchazeči blízcí davovému myšlení čtenářů Blesku, zjišťuji, že se vesměs projevují jako mluvkové. Žádný z nich nedokázal vyhovět požadavku, aby odpovídal jednoslovně, naopak někteří se snažili vychrlit na diváky během několika vymezených vteřin co nejvíce ze svého moudra. Nejupovídanější byli Přemysl Sobotka a Jiří Dienstbier. Poměrně stručný Tomio Okamura si pokazil obrázek tím, že se vyhnul přímé odpovědi na otázku stran vlajky EU. Nejstručněji se vyjadřovali Vladimír Dlouhý a Miloš Zeman a nakonec i Táňa Fischerová, která se sice květnatě rozpovídala o svém pohledu na případnou účast komunistů ve vládě, ale jinak odpovídala jednoslovně. Uchazeči se od sebe nelišili v postojích k bratřím Mašínům a k obnovení trestu smrti, většinou se nestavěli výslovně odmítavě k EU. Kandidáti Přemysl Sobotka, Vladimír Dlouhý, Vladimír Franz a Zuzana Roithová prokázali, že buď neznají úskalí naší ústavy, nebo se jí nechtějí podřídit. Je od nich sice hezké, že by se vzpouzeli jmenování vlády, v které by byli zastoupeni komunisté, ale Ústava ČR nepředjímá možnost, že by prezident odepřel jmenování vládě sestavené jím vybraným předsedou. A představa, že prezident ovlivní vnitropolitický vývoj natolik, aby KSČM ztratila vliv, je pouhá chiméra.
Na pomoc tápajícím voličům vyrazili "ajťáci", kteří pustili po internetu interaktivní dotazník, označený jako volební kalkulačka. Zájemce odpoví na soubor otázek, z nichž v dalším kroku může některé označit jako zvlášť důležité, a nakonec se doví, kdo z uchazečů je jeho názorům nejbližší. Má to malou vadu krásy: v anketě chybí Jana Bobošíková a Vladimír Franz, jejichž neúčastí se "kalkulačka" stává manipulativním nástrojem. K jejich jménům se totiž žádný uživatel "kalkulačky" nedopracuje. Možná to je zlomyslná reakce na zjištění, že internetová komunita projevuje živý zájem právě o kandidaturu Vladimíra Franze, jenž je neposkvrněností stykem se světem politiky a podnikání v souboru svých konkurentů naprosto cizorodým prvkem, odlišnějším než Táňa Fischerová, která sice byla poslankyní, ale její politické představy jsou doslova "alternativní".
Jinak ale hračka funguje fantasticky: vyzkoušel jsem ji a vyšel mi kandidát, kterého bych nevolil ani ve stavu těžké opilosti, tedy pokud bych se ovšem do něj dostal. Známý, který mi kalkulačku poslal, jinak velmi vzdělaný a hloubavý muž, k tomu poznamenal, že o nic nejde, protože přímá volba prezidenta se za daných okolností neliší od volby královny krásy. To je ovšem hluboký omyl: i při omezených pravomocech, jimiž vládne český prezident, se jeho rozhodování může adresně dotknout jednoho každého z nás docela citelně. Své o tom vědí například odpůrci zákona o tunelování státu ve prospěch církví, kteří doufali v prezidentovo veto, jež mohlo ochránit naše peněženky. Úpěnlivě na jeho rozhodnutí čekají stovky žadatelů o milost, mezi nimiž je určitě několik desítek obětí selhávání justice. Několik set účastníků civilního řízení ročně se bude cítit poškozeno jeho podpisem na Pospíšilově novele občanského soudního řádu, kterou se ztížila dostupnost dovolání. Ti teď budou bez obrany proti kolísavé kvalitě rozhodování obecných soudů v civilním řízení. Tak bych mohl pokračovat dále, ale plyne z toho jen jedno: že je velmi důležité, aby se voliči nenechali odradit mediálními hrátkami, uvážlivě se zamysleli nad profily jednotlivých kandidátů a zejména, aby přišli k volbám. Zůstanou-li opět doma, mnozí se dostanou do stejného postavení jako nespokojenci s obsazením krajských zastupitelstev komunisty.
V tříšti zpráv z domácího dějiště zanikla jedna z mála překvapivě kladných: o odhalení zvelebeného pomníku Bedřicha Smetany na vyšehradském hřbitově podle návrhu Petra Císařovského dne 18. listopadu a o navazujícím předvedení dvou souvisejících dokumentárních filmů režiséra Pavla P. Riese v kině Světozor. Vedle dokumentu s hranými prvky o životě Bedřicha Smetany, v němž komentář namluvila a hrané prvky provedla Jitka Molavcová, to byl časosběrný snímek o průběhu prací na zvelebení pomníku, spádem vyprávění a zajímavostí obsahu schopný konkurovat dobré detektivce.
Možná zajímavější než zmíněné události je téměř nulová odezva médií, prozrazující všudypřítomnost autocenzury, řízené tajemnou neviditelnou rukou, která udává celé smečce hlídacích podvraťáků demokracie společný směr štěkání: trochu pozornosti ušlechtilému podniku sice věnovala v hlavním zpravodajství Česká televize, ale i ta zatajila před veřejností existenci výše zmíněného časosběrného dokumentu. Není divu: z něj by se diváci dověděli, že hlavním hybatelem a mecenášem celého dění je Vít Bárta s manželkou Kateřinou Klasnovou. Ten se v dokumentu představuje jako oddaný vlastenec usilující podporou národních tradic a péčí o památku významných osobností o posilování národní hrdosti a sebeuvědomění, které mají národ ochránit před rozpuštěním identity v záplavě globalizačních tendencí. Dodávám, že vedle péče o Smetanův hrob přispěl Vít Bárta před nedávnem velkou částkou také na zřízení pomníku Přemysla Otakara II. ve Vysokém Mýtě.
V těchto souvislostech se místo obrazu politického vyvrhele objevuje úplně jiná tvář Víta Bárty: jemného, vzdělaného člověka s hlubokým kulturním zázemím a vlasteneckým cítěním, rozvinutým nad úroveň běžnou u naší politické "věrchušky". Stíhá jej ovšem osud všech, kdo se kdy jen náznakem pokusili prolomit mocenský monopol tradičních parlamentních stran: musí být pošpiněn, zadupán do země a vytlačen z politiky. K dosažení tohoto cíle je povolený jakýkoli prostředek včetně provokací, mediální štvanice, zneužití soudcovské nezávislosti (či spíše nevázanosti) a veřejnosti soudního procesu. Má ovšem štěstí, že se pokouší měnit svět proti mínění současných držitelů moci až v naší době: nehrozí mu ani inkvizice, ani stalinistický proces a v případě vypuzení z politiky zcela jistě uplatní své schopnosti v jiné oblasti. Dnes si aspoň cestu do pekel nedláždíme mrtvolami politických odpůrců jako dříve. Jsme civilizovanější: pouze se tiše propadáme do bahna.