Když jsem před zhruba dvaceti lety četl Kafkův Zámek, přišel mi hrozně absurdní a neuměl jsem si přestavit, že bych kdy něco podobného zažil na vlastní kůži. Ten román prožívám již druhý rok a rozhodl jsem se, že jeho uvedení do reality zveřejním. Ve zkratce jsem se o tom již zmínil v prvním článku série o pěstounské péči a teď si dovolím být trochu podrobnější i proto, že mi na mé články přišlo pár ohlasů od lidí, kteří zažívají v podstatě totéž co my.

V listopadu 2006 jsme se ženou vyvolali schůzku na Krajském úřadu Královéhradeckého kraje. Tam jsme předestřeli náš záměr přibrat do rodiny ještě jednu sourozeneckou skupinu a odpovědná úřednice nám sdělila, že musíme dát znovu písemnou žádost a projít znovu celou mašinérií. Jedním dechem nás zároveň ubezpečila, že v případě již zaběhané pěstounské rodiny to celé nebude trvat víc jak dva měsíce. Jelikož to řekla před svým nejvyšším nadřízeným, vzali jsme to za bernou minci. V následujících řádcích uvedu, co se s naší žádostí dělo měsíc po měsíci až do dnešního dne.

V listopadu 2006 jsme podali oficiálně žádost doplněnou o všechny náležitosti jako lékařská vyšetření, výpisy z rejstříku trestů apod.

Od prosince 2006 do dubna 2007 se nic se nedělo, v dubnu jsem se v noci probudil s hroznými bolestmi a skončil v nemocnici. Přerušili jsme žádost do konce všech vyšetření.

Červen 2007, po několika vyšetřeních byl prokázán naštěstí jen putující šutřík z ledvin, já se otřepal a obnovili jsme žádost. Do konce srpna 2007 se nic nedělo. Trochu jsme zrozpačitěli a zavolali krajské úřednici. Ta nám oznámila, že nás pošle i s dětmi do Střediska komplexní terapie v Hradci Králové a po zpracování zprávy naši žádost uzavře. V září 2007 jsme skutečně byli kontaktováni MUDr. Hadašovou a dohodli termín schůzky. Když jsme na ni přijeli, manželé Hadašovi, mimochodem moc příjemní lidé, se nás ptali s čím potřebujeme pomoci. Trochu nás to překvapilo, očekávali jsme, že budou vědět, proč tam jsme. Řekli jsme tedy, že potřebujeme vyšetření k nové žádosti o PP. Oni nám řekli, že tím se nezabývají, že pěstouny školí. Po tomto rozpačitém úvodu jsme si příjemně popovídali a MUDr. Hadaš se nás na závěr zeptal, zda má někomu napsat nějakou zprávu. Odvětili jsme, že asi ano a jeli domů. V říjnu 2007 jsme opět zavolali „naší úřednici“ na KÚ a ona nám nádherně bezprostředně sdělila, že na nás zapomněla a neví, kam se jí zatoulal náš spis. Ujistila nás ale, že ho někde v „baráku“ najde. Při té příležitosti nám sdělila, že k nám domů musí přijet psycholožka. Ta přijela v listopadu 2007 a začala nás vyšetřovat. Od začátku byla mírně nervózní z toho, že plastová zvířátka, pomocí kterých nás zkoumala, si tehdy rok a půl stará Zuzka odnáší do svých skrýší a nechce je vracet. Zvířátka byla asi na úřadě evidována a ona měla hmotnou zodpovědnost. Po hodině nám řekla, že řidič, který ji přivezl, moc spěchá, už je určitě nervózní z toho, jak se to protahuje, a odfrčela psát zprávu. To jí asi dalo zabrat, neboť se až do února letošního roku nic nedělo. V té době jsme již dávno věděli, že úřední krajská cesta je problém. Zavolali jsme tedy jedné paní na ministerstvo, která nám byla doporučena jako velmi ochotná. Ochotná skutečně byla a řekla nám, že hned, jak budeme mít rozhodnutí, sežene nám děti. Že jich na přechod do náhradních rodin čeká v ústavech hodně. Nevydržel jsem to a na KÚ poslal zprávu o práci úřednic s chronologií našeho případu. Nikdo mi sice neodpověděl, zato jsme se dočkali rozhodnutí, že do naší rodiny mohou přijít další tři děti, a hned nato jsme byli vysláni do jednoho dětského domova za chlapcem, který byl volný pro pěstounskou péči. Stihli jsme ho navštívit jen jednou a on přestal být volný pro pěstounskou péči.

Letos v březnu jsme na internetu narazili na tři sourozence hledající náhradní rodiče, kteří by k nám krásně zapadli. Napsali jsme tedy té ochotné paní mail a děti skutečně byly zakrátko u náhradních rodičů. Bohužel jsme to nebyli my, těch rodičů bylo víc a sourozenci do rodin nešli pohromadě. Byli rozděleni! Ochotná paní na telefonický dotaz řekla, že náš mail nedostala. Dodnes ho máme v odeslané poště.

Od té doby se až do dnešního dne ze strany úředníků nestalo nic. My jsme v září na netu opět našli vhodnou skupinu sourozenců čekajících na umístění do rodiny. Tentokrát jsem ochotné paní poslal naši oficiální žádost o zprostředkování kontaktu maily dva. Jeden na její adresu s žádostí o potvrzení přečtení a druhý přes elektronickou podatelnu MPSV. Zatím přišlo pouze zaevidování z podatelny a, sláva!, potvrzení o přečtení. Trochu jsem doufal v pár řádek v duchu budu/nebudu se vaší žádostí zabývat, ale to by nebyl ten správný Kafkův Zámek.

Závěrem malá rekapitulace:

Od podání žádosti uběhlo po odečtení našeho dvouměsíčního přerušení a čtyřiceti dnů dovolené 383 pracovních dnů, což je 3064 pracovních hodin. Za tu dobu odpovědná úřednice na KÚ vykonala v našem případě tyto úkony: přijala a zaevidovala naši žádost, zavolala do Střediska komplexní terapie, aniž by tam oznámila, co vlastně potřebuje, našla náš spis, který někam sama zašantročila, vyslala k nám psycholožku, napsala rozhodnutí, jehož vzor má nepochybně uložený v počítači, a poslala nás do dětského domova za chlapcem, jehož odchod do náhradní rodiny nebyl právně ošetřen. Za celou tu dobu se nestalo, že by nás sama kontaktovala. Věci se vždy pohnuly o malý kousíček po naší intervenci.

Ve Vysoké Srbské dne 2. října 2008