Dne 5.1.2009 jsme dostali písemnou informaci, že jsme byli vybráni jako osoby vhodné stát se pěstouny dvou sourozenců (4 a 6 let), umístěných v DD Ústí nad Labem. Hned druhý den jsme za nimi vyjeli a strávili s nimi odpoledne. Jelikož vše proběhlo výborně a vzhledem k vzdálenosti DD od našeho bydliště, zimnímu období a dalším třem dětem v pěstounské péči u nás doma, jsme se s paní ředitelkou dohodli, že další návštěvy nejsou nutné a děti by měly být co nejdříve přestěhovány k nám domů.
Tuto skutečnost jsme ještě ten den telefonicky oznámili paní Peckové z MěÚ Jaroměř a požádali ji, aby co nejdříve zahájila řízení o svěření dětí do péče budoucích pěstounů.
V mezičase jsme z úspor obstarali postele, deky, polštáře, ložní prádlo, skříně, nádobí a 12. ledna jsme se opět vypravili do Ústí pro děti. Paní Pecková nebyla schopna začít pracovat na zahájení řízení (nabízeli jsme jí telefonicky několik forem setkání a stále neměla čas), a tak alespoň zprostředkovala návštěvu dětí u nás na čtrnáct dnů s tím, že do té doby určitě řízení zahájí. Musím přiznat, že tady jsme se i my dopustili chyby. Místo abychom prostě napsali okamžitě žádost a poslali ji doporučeně na MěÚ v Jaroměři, přistoupili jsme na dohodu, že ji podepíšeme při prvním setkání s paní Peckovou.
Děti tedy byly u nás doma a jelikož je dětské domovy tradičně do rodin nijak závratně nevybaví, museli jsme nakoupit hromadu oblečení.
21. ledna se nám konečně po několika telefonátech podařilo předat žádost a bylo nám sděleno, že již nemůže být datována ke dni, kdy jsme děti převzali. Je na ní tedy datum 19.1.2009. 21. leden se tak stal dnem, kdy bylo oficiálně zahájeno řízení. Chybu na tom neseme jak my, z již zmíněného důvodu, tak paní Pecková, která do té doby vůbec nejevila ochotu nějak spolupracovat. Když jsem vznesl dotaz na její vedoucí, paní Bezděkovou, proč jednotlivé kroky řízení nejsou činěny bezodkladně, dostalo se mi obligátní úřední odpovědi, že vše probíhá v rámci zákonných lhůt. Zde musím vysvětlit, že nezbytné vstupní náklady předcházející přijetí dětí nás dost finančně vyčerpaly a na výplatu sociálních dávek vzniká nárok, až když rozhodnutí nabude právní moci.
Vlastní rozhodnutí o svěření dětí do péče budoucích pěstounů bylo vydáno dne 9.2.2009, kdy byly děti již téměř měsíc u nás. Po uplynutí doby, kterou měly všechny zúčastněné strany na odvolání, jsme zavolali paní Peckové a ta nám sdělila, že matka dětí, t.č. ve věznici, se proti němu odvolala. Paní Pecková rozhodnutí postoupila v nám neznámém termínu na krajský úřad k dořešení a dál se nedělo nic vyjma našich občasných telefonátů na KÚ, kde jsme vždy mluvili s paní Říčařovou ze sociálního odboru. Ta nám stále dokola sdělovala, že paní Janatová, která má záležitost na starost, je nemocná. Již 11.2. jsem písemně upozornil na naše velké výdaje a zdlouhavost řízení pana Černého, nadřízeného paní Říčařové i Janatové.
Na začátku března nás navštívila v jiné záležitosti paní Borská, sociální úřednice z MěÚ Náchod a když viděla, jak se situace vyvíjí, zařídila nám iniciativně pomoc v hmotné nouzi, která byla vyplacena ve výši 7120 korun dne 6. března (1186 korun na dítě měsíčně).
8. dubna jsme se konečně dovolali paní Janatové a ta nás odbyla s tím, že ji naše situace nezajímá, že jsme měli vědět, do čeho jdeme, a že má na řešení 60 dnů.
Na základě tohoto telefonátu jsme se rozhodli (po čtvrt roce pobytu dětí u nás a po dvou měsících čekání, kdy rozhodnutí nabude právní moci) ukončit z důvodu finančního vyčerpání návštěvu dětí u nás a tuto skutečnost jsme telefonicky i písemně oznámili paní Peckové s tím, že oznámí DD v Ústí, že děti přivezeme druhý den. Ta nám hned začala vyhrožovat, že náš postup naruší průběh řízení a děti již nedostaneme. Obratem volala paní Janatová, najednou ochotná maximálně urychlit další průběh řízení, a když jsme neustoupili, i ona nám řekla, že řízení zastaví.
Děti jsme 9.4. opravdu do DD odvezli a tam jsme se dozvěděli, jak je paní Pecková informovala. Zvolala do kuchyně, aby vyřídili ředitelce, že děti přivezeme. Dál se již o celou věc nestarala. Mimo jiné jsme se od paní ředitelky dozvěděli i to, že musela sama paní Peckovou uhánět o prodlužování návštěvy u nás.
Jaké byly důsledky všeho výše uvedeného? V první řadě jsme neměli dost peněz. Pokud by to bylo to jediné, dalo by se to vydržet. Mohli jsme si například půjčit a vše vrátit ze zpětné výplaty dávek pěstounské péče, i když je trochu smutné, že se rodina, která se rozhodne dát domov cizím dětem, dostane do situace, kdy jí je vyplacena pomoc v hmotné nouzi. Horší byla jiná skutečnost. Jak jsme úředníky několikrát upozorňovali, náš záměr byl vytvořit plně profesionální pěstounskou rodinu poskytující kvalitní péči pěti dětem s tím, že jeden z nás by se smířil s prací za mzdu šest tisíc hrubého. Jelikož jsme celého čtvrt roku nemohli požádat o dávky pěstounské péče, nebylo možné, aby manželka ukončila zaměstnání a my se mohli společně věnovat dětem (pouze dvě jsou ve školním věku, tři byly celý den doma). Tak došlo k tomu, že jsme vlastně na děti neměli dost času. Mít děti v pěstounské péči je samo o sobě velice náročné (s vlastními dětmi zcela nesrovnatelné) a když přijímáte do rodiny další, je to hrozný záběr. K tomu žena chodila do práce a já, abych jí pomohl, jsem jí na PC připravoval podklady a na děti nebylo zdaleka tolik prostoru, kolik bychom si představovali a kolik bychom potřebovali. Jak jsem již uvedl, úřady jsme na náš záměr upozornili předem a očekávali spolupráci. Byli jsme připraveni vydržet jakési přechodné období měsíc, měsíc a půl, za který se vše dalo stihnout úředně vyřídit. Čtvrt roku bylo nad naše síly zvlášť po tom, když konec byl v nedohlednu.
A jaký je závěr tohoto příběhu? Velký. Rozhodli jsme se, naprosto frustrováni celou situací, vzhledem k velmi špatné legislativě a práci úřadů ukončit řízení sami a sourozence z DD v Ústí nad Labem do rodiny již nevzít. Dětí je nám líto, ale již se něco musí opravdu stát. Na špatnou spolupráci s úřady upozorňuji již léta bez jediného výsledku. Dokud se věci zásadně nezmění, nebudeme pěstounskou péči dalším dětem poskytovat.
Než jsem se stal řízením osudu pěstounem, byl jsem úspěšným manažerem v automobilovém průmyslu, oba jsme byli s manželkou poměrně dobře placeni a vždy jsme drželi svůj osud pevně ve vlastních rukou. Od té doby, kdy jsme se stali hříčkou v rukách státních úředníků a úřednic, se nestačíme divit. Vrcholu jsme dosáhli pravděpodobně teď, kdy jsme díky jejich „práci“ získali nárok na finanční zabezpečení v hmotné nouzi.
Ve Vysoké Srbské dne 28. dubna 2009