28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: K tragédii na jezeře

7.8.2018

V článku kolegy Jana Bartoně „Milý ´spoluautore ́...“ (6/8) mě zaujala věta „Jednoznačně jsem totiž toho názoru, že právě rodiče jsou těmi, kteří musí na své děti dohlížet a že bezesporu hlavní vina této tragédie leží na rodičích.“

Bezvýhradný souhlas. Je to tvrdé slovo, leč pravdivé.

Podobně se vyjadřuje řada diskutujících pod články o utonulých vietnamských chlapcích na jezeře Lhota. Ano – primární odpovědnost leží na rodičích. Stejně důrazně se vyslovila moje žena, pamětliva příběhu, který jsme zažili před několika lety v Egyptě. Přesněji v květnu 2013.

Byli jsme se dvěma vnoučaty (Tom 5 let, Niki +9) v hotelu v lokalitě Abu Soma u Safagy. Toma jsme nespustili z očí, ani když byl na pláži a hrál si v písku. Ve vodě nebyl ani on, ani oba spolu nikdy sami, i když se jedná o zdatné plavce (Tom má kojenecký plavecký výcvik).

Bylo tehdy horko jako v těchto dnech u nás, teplota Rudého moře ke třicítce, naštěstí v hotelovém bazénu nějakých třiadvacet.

Nahlásil jsem ženě, že se jdu zchladit do bazénu, který byl od pláže, co by kamenem dohodil. Nějakých 40 metrů. Sotva jsem udělal dvě tři tempa, přiřítila se Niki a volala:

„Dědo, Tomášek se ztratil.“

V první chvíli jsem byl vnitřně roztrpčen. Sotva člověk vytáhne paty, už je problém, zahartusil jsem v duchu. Úprkem jsem se vrátil na pláž, kde ovšem panovalo bujaré veselí.

Tom se smál, žena také zářila štěstím. Od úlevy, že vše dobře dopadlo.

Co se vlastně stalo? Byla to otázka několika desítek sekund. Tom se z legrace při návratu od břehu (je tam zprvu vstup do vody typu „Balaton“) k lehátku ukryl za větrolam (patrný na fotech níže), žena ho na zlomek času ztratila z očí a začala ho okamžitě vyvolávat. A poslala Niki za mnou do bazénu.

„To bys nevěřil, co se dělo, když jsem se po něm začala shánět a volala ho jménem,“ řekla mi pak. „Okamžitě se seběhla spousta lidí, nejen turistů, ale místních, manažer pláže, animátoři, maséři z nedalekých lázní, plážoví prodejci a další, o kterých jsme ani nevěděli, že tam jsou. A byli připraveni pomoci.“

Toho naštěstí nebylo třeba, protože Tom vylezl zpoza rákosového větrolamu, kde se krčil na bobku a měl z toho velkou legraci. Než jsem se s Niki vrátil k lehátku, bylo po všem.

Nechci rozdávat chytré rady, ale kdyby vietnamští rodiče měli na Lhotě své chlapce trvale pod kontrolou, k tragédii by nejspíš nedošlo.

Nevím, jakou roli v tom všem hrála následná lhostejnost. Pokud ovšem tak zásadní, jak některá média tvrdí, pak musím z vlastní zkušenosti konstatovat, že v Egyptě, mnohými v diskusích na českých serverech nechutně pomlouvaném, jsem se setkal s pravým opakem - okamžitým zájmem. Ani náznak lhostejnosti, laxního přístupu.

Nechci z toho dělat obecné závěry a šířit hloupé poučky o lepších muslimech a horších našincích či něco podobného (ostatně zdaleka ne všichni členové hotelového personálu v Egyptě jsou muslimové), leč i tento příběh má své poselství a o něčem vypovídá.

Především potvrzuje to, co napsal kolega Bartoň.

***

tom1

Tom mezi plážovými větrolamy. Stačí menší než malá nepozornost - a zmizí z dohledu. Pak musí nastat šrumec. Okamžitě. (Foto: Autor článku)

tom2

Tom na stejné pláži s DJ animačního týmu. Jeden z těch, kdo byli okamžitě ochotni pomoci. (Foto: Autor článku)

Stejskal.estranky.cz