Diskuze o Brožové-Polednové a o jejím uvěznění či neuvěznění se v posledních týdnech vedla v mnoha polohách: zda není pozdě kohosi soudit za události odehrávající se před více než padesáti lety, zda její zdravotní stav umožňuje její odsouzení, zda vynesení trestu nad ní má v dnešní době vůbec nějaký smysl, popřípadě jaký atd. Dle mého má pobyt Brožové-Polednové ve vězení smysl jediný, a to ten, že se společnosti tímto naskýtá možnost debatovat o minulosti, otevřít se vzpomínkám a dokumentům z doby z procesu s Miladou Horákovou a dalšími, a nazřít tak na dění ve společnosti v padesátých letech.

Brožová-Polednová v procesu byla loutkou říkající předem připravené věty, jakýmsi hlasem lidu, vždy ve stínu Josefa Urválka a jeho pečlivě připravených mnohomluvným odsudků, což ji však žádným způsobem nezbavuje zodpovědnosti. Z dnešního hlediska je lhostejné, zda si ona stará paní dodnes myslí to, co si myslela před padesáti lety, přičemž nelze zpochybnit, že před padesáti lety si vskutku myslela o Horákové, Buchalovi, Dundrovi, Kalandrovi a dalších obětech monstrprocesu, že jsou jakýmisi zrůdami hatícími "velkolepé" dílo budování socialismu. Lítost či omluva nikomu život nevrátí, hovořit o spravedlnosti v době, kdy již nikdo z hlavních účastníků procesu nežije, postrádá smyslu, vše se slilo v žal. Co však zůstává neopominutelné, je sebeočista společnosti, pochopení atmosféry, v které tehdy Brožová-Polednová vykonávala svou funkci prokurátorky dělnického původu, onoho výdobytku socialistické společnosti.

Brožová-Polednová nastínila ve své závěrečné řeči při procesu s Horákovou a dalšími dichotomní obraz světa a tehdejší československé společnosti v zásadě identický s tehdy převládající šablonou. Na jedné straně jsou to lidé poctiví, lidé budující socialismus, lidé obětaví, kteří žijí ideály rovnosti, ideály marxismu, lidé, kterým je drahý milovaný pilný žák Stalinův - Gottwald. Na straně druhé jsou to rozvraceči, zrůdy tyjící z práce jiných, lidé zahálčiví, kteří chtějí sedřít dělníka z posledních šatů; jak sama Brožová-Polednová ve své závěrečné řeči říká: jsou to lidé, "kteří nemohou říci jako on (myšlen je Fučík) "Lidé mám vás rád", protože mají rádi jen své továrny, své velkostatky…" S těmito "zlosyny" je nutno se rozloučit, "zachránit" zemi před návratem kapitalismu a předmnichovanství, na tyto "zlosyny" - jak později při jiném procesu, tentokráte se Slánským, plameně vykřikne Urválek - musí dopadnout nemilosrdná pěst lidu, pěst jakéhosi zmaterializovaného božstva KSČ.

A tak Brožová-Polednová prohlašovala při procesu s Horákovou zcela v duchu načrtnutého téměř pohádkového dělení světa na absolutní dobro a absolutné zlo: "A tak zatímco textilačka Herajtová z Kotony v Berouně zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková dávala v podzemí dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky." - samozřejmě je nutno chápat, že zničením republiky je myšleno zničení socialistické republiky čili onoho snesení ráje na zemi, nikoli zničení republiky jako takové.

Z tohoto pohledu - z pohledu její součinnosti při soudu - je vina Brožové-Polednové neoddiskutovaná, bez jakýchkoli pochybností se podílela na justičních vraždách. Kde se však vzala tato žena? Kde se vzaly ženy jí podobné? Kde se vzal Urválek a jemu podobní? Kde se vzala textilačka Herajtová? Kde se vzaly tisíce rezolucí a dopisů požadující co nejvyšší tresty pro obžalované? Kde se vzali budovatelští básníci typu Kohouta či Kundery? Kde se vzalo volební vítězství KSČ v roce 1946? Spadlo to vše z nebe nebo to mělo nějakou příčinu? Nevyprávíme si dnes podobné pohádky jako minulý režim o dobré společnosti vytrvale se bránící komunistickým zločinům a několika vinících (lhostejno, zda jsou to nevýznamné postavy typu Polednová-Brožová nebo naopak známý spisovatel Milan Kundera), akorát že v opačném duchu? Ano, Brožová-Polednová je odsouzena, pochopili jsme skrze to více naši minulost?