Úřad ombudsmana Petra Varvařovského kritizuje často zbytečné a dlouhé pobyty chovanců dětských domovů v psychiatrických léčebnách. Toto zjištění je doprovázeno dalším komentářem, z kterého plyne, že děti v dětských domovech jsou často medikovány psychiatrickými léky kvůli výchovným nebo kázeňským problémům. DD přiznávají, že taková medikace se týká přibližně 10% zde umístěných dětí

V této věci bych si dovolil stručný komentář, jsa si vědom toho, že na pár řádcích se dá mnohem úspěšněji kritizovat, než pozitivně informovat. Přesto však nemohu nechat být tuto věc a nepokusit se veřejnosti předložit informace tak, jak se jeví nám, kteří se o děti v dětských psychiatrických léčebnách staráme.

Úvodem bych ale řekl: Psychiatrická nemoc není žádný exaktní fenomén a to, jak je pojímána a regulována, vždy závisí na dobovém a sociálním kontextu. Jinými slovy: To, co se dnes považuje za psychickou nemoc, nebylo za ni vždy považováno, vezměme jen známé procesy s čarodějnicemi, z nichž mnohé byly obětí psychické poruchy, která by dnes byla regulována zcela určitě jinak, než upálením. Není vinou psychiatrů, že v poslední době dochází k tomu, že sociální problémy, které společnost nedokáže regulovat jinak, se snaží převést do kompetence medicíny. Dochází tak k rozšiřování psychiatrických a medicínských diagnóz, čemuž se říká psychiatrizace. Do kompetence psychiatrie byly vřazeny neurotické poruchy, později závislosti a ještě později poruchy chování u dětí. Věřte tomu nebo ne, poruchy chování u dětí jsou považovány za nemoc a jsou z hlediska medicíny přesně definovány a existují i postupy, jak je léčit, a zdaleka se to netýká jen dětí umístěných v dětských domovech. Pokud novinový článek zahájí své zpravodajství titulkem "Děti v dětských domovech jsou tlumeny léky", pak by měl druhým dechem dodat, že se to týká v mnohem větším počtu i dětí z jiného prostředí. Říci to a postavit se proti tomu, znamená zaútočit na celý segment medicíny – potažmo na medicínu jako takovou a to je už jiné kafe.

Lékaři jsou celým systémem pregraduálního i postgraduálního vzdělávání školeni, jak zmíněné poruchy rozpoznávat a jakým způsobem je ovlivňovat. Jsme si vědomi toho, že na rozdíl od dospělé psychiatrie k nám nepřichází jen pacient sám, ale zároveň spolu s ním celé jeho okolí. Snažíme se nejprve využít všech našich dovedností, abychom dítě udrželi v ambulantní péči. K hospitalizaci většinou dochází tehdy, když už je situace v domácím prostředí jinak neřešitelná. Většinu klientů dětských psychiatrických léčeben ale tvoří děti z rodin, nikoli z institucí, to je potřeba zdůraznit. A i když budou některé instituce časem patrně zrušeny, příliv dětí do léčeben menší nebude, možná spíše naopak.

V dnešní době platí, že se psychiatrická péče může týkat každého čtvrtého člověka v populaci. Když je situace taková mezi dospělými, lze se domnívat, že mezi dětmi to nebude o mnoho lepší. Navíc nefunkční rodina, v které figuruje více patologických jedinců, vyjádří svou patologii tím, že k lékaři přivede toho členy rodiny, který se umí nejméně bránit . To je obvykle dítě. Je velmi obtížné s takovou rodinou pracovat, když klienty by měli být spíše ti, kteří o to vůbec nestojí. Nicméně z toho, co je dáno, plynou určité konsekvence, které se pak uplatní v praxi. Domnívám se, že ombudsmanovy podněty přispívají k tomu, abychom zvažovali možnosti medicíny zasahovat do sociálního života lidí. V tomto směru jsme svědky změn, které nám nepřísluší kritizovat, protože "co je nemoc" a jak ji regulovat skutečně není záležitost výhradně lékařů. Dovolil bych si zakončit slovy básníka Novalise:

Nemoci jsou pro lidstvo vysoce důležitým předmětem…leč umění, jak je používat, známe jen velmi nedokonale... Neměl bych se stát prorokem tohoto umění? (Novalis: Fragmenty a studie)