Kolem presidentského projevu, který Václav Klaus pronesl na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi, se rozhořela poměrně ostrá debata. Mnozí připomínají, že se Václav Klaus v devadesátých letech vyjadřoval o církvi spíše odmítavě – zejména  se připomíná   jeho srovnání církví se zahrádkářskými spolky.

Aniž bych chtěla zaujímat v této debatě stanovisko pro některou ze stran, považuji za dobré upozornit, že tak jako v jiných věcech, i ve vztahu k náboženství a k církvím se lidé mění a s nimi i jejich stanoviska.

Chci připomenout událost, o níž se zatím nikdo nezmínil a která byla  podle mého názoru určitým  přelomem ve stanoviscích  presidenta.

24. února 2004 se v pražském Centru pro ekonomiku a politiku konala debata o vztahu státu a církví, řízená presidentem. Hlavní přednášky měli  ministr Pavel Dostál (R.I.P.) a dnešní pražský arcibiskup, tehdy biskup Hradce Králové Dominik Duka. Ministr Dostál přednesl vysloveně  konfrontační projev, v němž zpochybnil pojem „kooperačního modelu“ odluky církví od státu, zdůraznil rozdíly mezi stanovisky katolické církve a jiných křesťanských církví a prohlásil, že řešení vztahů státu a církví pro něj představuje „kvadraturu kruhu“.

Dominik   Duka naopak vylíčil vztah státu a církví u nás v pozitivním světle. Řekl, že československý zákon č. 308/1991 Sb. „představuje nejvyšší míru náboženské svobody církví v historii našeho státu“.  „Zbývá sice něco málo doladit,“ pokračoval, ale v zásadě hodnotil český vývoj jako „odluku v přátelském duchu“. Připomněl, že už dnes (tedy v roce 2004) se církev z více než 50 % financuje sama. Velká část oprav, údržby a provozu je vykonávána dobrovolníky.  „Nezastupitelná je i zahraniční finanční pomoc při těchto opravách,“ vysvětlil.

Dukův projev byl pro mnohé posluchače překvapením – mj. právě pro presidenta. I když jsem ze svého místa neviděla panelistům do tváří, měla jsem dojem, že byl dojat. Zdůraznil, že ještě nikdy (opravdu nikdy) neslyšel hodnotit vztah církví a státu takto pozitivně.

Budoucnost vzájemných vztahů se tedy mnohým  začala jevit v jiném světle. Když se pak Dominik Duka stal pražským arcibiskupem, naznačil příští směr tím, že urychleně vyřešil otázku společného  užívání pražské katedrály, čímž vzal „katolíkožroutům“  ve sněmovně i v médiích vítr z plachet.

K tématu vztahu církve a státu se letos arcibiskup vrátil v přednášce uveřejněné ve sborníku k presidentovým 70. narozeninám. Zde cituje Jacquese Maritaina a jeho důraz na autonomii duchovní a světské sféry. „Tento vztah dostává nové pojmenování – kooperační model, který se prosadil ve většině zemí západního demokratického světa,“ píše arcibiskup. „Tento model zajišťuje i vnitřní rovnováhu uvnitř církve mezi duchovními a laiky. … Lze hovořit o deklerikalizaci církve, což je způsobeno emancipací věřících na základě obecné i specifické, tedy teologické vzdělanosti. To platí i v České republice, kde církev mohla v letech svobody svobodně, plně rozvíjet tyto zásady a principy.“