Zdá se mi, že v poslední době se na stránkách Neviditelného psa málo polemizuje s názory odpůrců Lisabonské smlouvy, i když řada jejich argumentů po tom přímo volá. Já jsem přívržencem integrace Evropy, neboť ji považuji za řešení, které dá všem občanům stejná práva bez ohledu na národnost či náboženství, zabrání konfliktům mezi evropskými „suverény“ (z nichž vyšly největší světové války) a může positivně ovlivnit celosvětový vývoj. Presidenta Klause považuji právě pro jeho postoje k sjednocující se Evropě za národní neštěstí a věřím, že řada jeho voličů při druhé volbě presidenta lituje, že ustoupila stranickým handlům a neřídila se svým zdravým rozumem. Odpůrci Lisabonu v něm nyní vidí poslední záchranu a spolu s ním zdůrazňují mj. nutnost zachování naší státní suverenity, o kterou by nás LS připravila.

Rád bych jim připomněl, že „suverénovi“ naší velikosti je jeho suverenita v mezinárodních vztazích platná asi tak jako mrtvému zimník a dobrá je jen politikům, „lobbistům“ a mafiánům provinční úrovně, neboť jen v takovém celku mají možnost se prosadit a pomocí nejrůznějších (mnohdy pochybných) kontaktů a peněz získat vliv. Je úsměvné, když obhájci tohoto uspořádání vyjadřují obavy z toho, že ve sjednocené Evropě bychom mohli klesnout na provinční úroveň. My ji máme a svými postoji, kvalitou svých zákonů a stylem řešení společenských problémů to světu dáváme zřetelně najevo. A trapné před světem je rovněž dovolávání se Ústavy, která hovoří o státní svrchovanosti. Pokud je nejdůležitějším subjektem občan, kterému chtěla Ústava garantovat jeho práva, nemohla to dělat jinak nežli v rámci suverénního státu. Tvůrci žádné z Ústav, ze kterých jsme my tu svoji opisovali, nemohli v době jejich vzniku předpokládat tak zásadní novou kvalitu, která sjednocováním Evropy vzniká a která je schopna občanovi dávat tytéž nebo ještě lepší garance jeho práv. Možná, že naše Ústava, která vznikala v době, kdy to již bylo aktuální, mohla na něco takového ve svých formulacích pamatovat a tady jsme mohli světu předvést svoji politickou prozíravost a invenci. Jenomže my ji nemáme a namísto toho se chceme před všemi, kteří obdobnou Ústavu mají a kterým nebrání ve schválení LS, stavět do role toho, který jediný ví, jak Ústavě rozumět. A zrovna v době, kdy jsme se pokoušeli flagrantní nedodržení Ústavy flikovat narychlo spíchnutým zákonem. Už jednou jsme si tuto roli vyzkoušeli, když náš současný president v roli ekonoma, který jediný ví, jak světové hospodářství povznést, poučoval velmoci. Uznání či pochopení jsme se tenkrát (oprávněně) nedočkali a nemůžeme se ho (opět oprávněně) dočkat ani dnes.

Zazněl i argument, že pan president ve své kandidátské řeči, na jejímž základě byl zvolen prezidentem, vyjádřil přání předat naši zemi budoucím generacím jako suverénní, sebevědomý, demokratický a prosperující stát, a proto nemůže LS podepsat. Tady by se chtělo říct, že bez ohledu na to, jestli podepíše nebo ne, se mu jeho přání stejně nevyplní, protože jako prosperující tento stát předávat určitě nebude, takže by si z toho neměl dělat velké trauma. Pokud chtěl napřít síly ke splnění tohoto přání, měl tu tvrdošíjnost a houževnatost, se kterou brání podpisu LS, prokázat při hledání cesty k prosperitě. Tady – on, který se považuje za excelentního ekonoma – měl hledat „svoji parketu“. Tady ale vidět vůbec není a místo toho se staví - zastánce demokracie – proti většinovému názoru těch, kteří ho volili.

Pan president je stavěn i do role toho, proti kterému kvůli jeho odporu k LS budou možná nasazeny i tajné služby. Pro uklidnění těch, kterým by tyto tajuplné spekulace snad naháněly hrůzu, bych uvedl jen to, že úkolem tajných služeb musí být boj proti jakémukoliv nebezpečí, které mj. ohrožuje harmonické soužití občanů různých národností, ras i náboženství. Náš president takové nebezpečí svým způsobem představuje, a proto i kdyby k něčemu takovému došlo, nelze si než přát, aby operace tajných služeb byla úspěšná.

Celý ten boj o podpis LS se točí na nechutném bazírování na slůvkách bez ohledu na podstatu problému. Je to trapné a je úplně jedno, jestli si to chceme přiznat nebo ne, svět to takto vnímat bude bez ohledu na naše furiantství.

Autor je důchodce