A především spasitelů lidstva! Ti přece lépe než my, řádoví občané (rozuměj hlupáci), vědí, co je pro nás dobré! To oni si v době tzv. svobody, vítězství pravdy a lásky a všelidské pospolitosti, přisvojili právo určovat, co je korektní a co není, co je nutno odsoudit a pranýřovat a co zase nevidět a neslyšet.

Máme-li ve jménu jakýchsi vyšších hodnot "držet hubu a krok", pak bychom se měli podívat, jak se tyto nové principy konkrétně projevují v životě naší společnosti.

Máme demokracii, právo jít k volbám a rozhodnout o tom, kdo bude řídit naši společnost a hájit naše zájmy jak na úrovni státu, tak v EU. Jenže námi zvolení politici rozhodli, že naše zájmy i s naším právem rozhodovat o vlastním životě položí na oltář velkých kormidelníků světa. A tak po dvaceti letech svobody znovu začínáme žít pod diktátem, tentokrát bruselské byrokracie, která již nyní nekompromisně určuje až do neuvěřitelných detailů náš život. Již víme, čím jedině musíme svítit, čím topit, co pěstovat, kolik a co vyrábět, co konzumovat, pít a dýchat.

Bylo možné tomu zabránit? Ano, kdyby do etických norem nových určovatelů lidského směřování patřila obyčejná lidská slušnost a smysl pro to, co je v lidské společnosti ještě přípustné a co už je za hranicí pravidel stanovených morálkou a zákonem.

Nedávno jsme mohli sledovat boj o podpis Lisabonské smlouvy. Vezmeme-li v úvahu, jak velký zájem na uskutečnění změn daných touto smlouvou měly mocenské síly EU, pak je celkem pochopitelné, že se v řadách našich politiků našli i mnozí tací, co se rozhodli zasloužit se o její schválení. Nakonec bylo třeba odstranit poslední překážku a přinutit prezidenta republiky k podpisu. Tlak na našeho prezidenta byl enormní. Dokud se vše odehrávalo v rovině přesvědčovacích kampaní na půdě vlády, parlamentu, senátu a médií, bylo vše v pořádku. Už daleko méně, když politický boj o přistoupení k Lisabonské smlouvě ovlivnil Ústavní soud, a už vůbec ne, když byl pan prezident vystaven přímému tlaku a nevybíravým útokům ze strany představitelů EU. Jejich vměšování do našich záležitostí překročilo únosnou mez, stanovenou samotným mezinárodním právem.

Avšak nejšpinavější část tohoto tlaku, postrádající elementární slušnost, obstarali někteří námi zvolení politici, podporovaní inteligencí "s lidskou tváří", některými umělci, politology a novináři. Neštítili se napadat hlavu státu hrubými znevažujícími výrazy, všemožně ji ponižovat, pořádat zesměšňující happeningy a vést nekončící mediální štvavé kampaně. Nestyděli se za to, neměli pocit, že dělají něco, co se neslučuje s etickým profilem skutečných bojovníků za pravdu a lásku. Naopak, sprosťárna a primitivismus byly povýšeny na ctnosti, které mají být veřejností patřičně oceněny. A asi byly, protože je média oslavovala a těch, kteří se proti tomu postavili, bylo málo.

Naší rádoby elitě tato špinavost prošla, a byla tak připravena cesta k benevolenci vůči praktikám odporujícím ústavě této země. Prezidentu republiky bylo vyhrožováno, že bude zbaven moci. Osnovaly se plány, jak toho dosáhnout. Návrhy byly vyslovovány veřejně, dokonce diskutovány v médiích, právníci a soudci vymýšleli různé zhovadilosti, jimiž vše stavěli na hlavu, a zase to prošlo.

Může se všechno. Proč by se tedy neměly oprášit nejhorší praktiky komunistických vůdců, jimiž se zbavovali svých ideových odpůrců? Mezi ně patřilo i zneužití psychiatrie.

Odpor k bývalému režimu už máme za sebou a to, co jsme dříve pranýřovali, se stává přijatelným prostředkem k čemukoliv. Není tedy divu, že se mezi naší morálně rozloženou "elitou" našli lékaři, kteří chtěli na základě vykonstruovaných diagnóz zbavit prezidenta svéprávnosti a úřadu. Promyšleně tak osnovali puč vůči hlavě státu.

Měli by být zatčeni a souzeni. A nic. Žádný žalobce, žádné policejní vyšetřování, žádný křik ochránců lidských práv a demokracie, dokonce ani žádné veřejné pohoršení.

Kromě autorů několika málo internetových článků všichni mlčí. Ani pan prezident nemá chuť se k tomu vyjadřovat.

A tak je docela možné, že budeme mlčet i v případě, kdy nositelé největších podlostí budou oslavováni jako hrdinové a jejich činy se stanou etickou normou pro nového EUobčana.

Zavřeme oči, abychom neviděli, dáme si do uší vatu, abychom neslyšeli, uvěříme lživým proklamacím, jen abychom nemuseli myslet, a necháme se tupě vést samozvanými spasiteli. Kam? No přece k lepším zítřkům. Kupředu levá!

Mysleme na možné konce! Jaké? Stačí se podívat do dějin, tam jsou zaznamenány. Zjistíme i nepříjemnou skutečnost, že mají tendenci k opakování, a to za předpokladu, že lidé zůstanou lhostejnými a budou zase "držet hubu a krok".