20.10.2020 | Svátek má Vendelín


SPOLEČNOST: K čemu může být dobré MeToo

1.8.2020

Známé české ženy, političky, spisovatelky, filmařky či moderátorky se veřejně vyzpovídaly ze svých zkušeností, kdy osobně zažily sexuální obtěžování. Čtení je to zajímavé, i když otevřít oči to pomůže v něčem úplně jiném, než je samo obtěžování.

Když se před třemi lety objevilo hnutí MeToo a v Americe kvůli němu padaly hlavy na vysokých postech, muži páchali sebevraždy a oceňované herce vystřihovali z filmů, krčili jsme rameny a usmívali se nad tou zahraniční hysterií. Česká verze MeToo totiž nesla přece jen trochu jiný nádech.

V minulých dnech u nás v médiích promluvilo o svém sexuálním obtěžování pětatřicet převážně známých žen a jejich zpovědi odkryly mnohem zajímavější poklady než osahávání staré půlstoletí.

Věčná definice hranic

Zastavte se a všechny ty zpovědi si pozorně prostudujte. Spatříte mozaiku vzpomínek a větších či menších osobních traumat na široké škále pocitů: neslušné – nepříjemné – hnusné – nesnesitelné – poznamenalo mě to do konce života. Na konci četby pochopíte, že o samotné sexuální obtěžování vlastně tolik nejde. Zpovědi odhalují dvě podstatnější tabu: otázku hranic a jak se vyrovnat s tím, co se nám stane.

Celý život se učíme, nastavujeme si své vlastní hranice a ostatní lidé se pokoušejí je ilegálně překračovat. Jak blízko sebe snesete cizího člověka? Metr a půl? Metr? Osmdesát centimetrů? Každý z nás to má jinak. Co uděláte, když se k vám cizí či nesympatický člověk přiblíží hodně blízko? Ustoupíte o krok, pak o další? Řeknete mu nakonec, že jeho blízkost je vám nepříjemná?

Vydržíte to nepříjemno, či skončíte rozhovor a vzdálíte se?

Hranice není pevná jednou provždy ani neplatí pro všechny lidi stejně. Co dovolíme nejlepší kamarádce, to je nepřijatelné u cizího. Co je nám milé od jednoho, to nás irituje u druhého. Co nám vadilo kdysi, nám dnes už dávno vadit nemusí. Anebo naopak.

Vyplatí se být ostražitý a dávat pozor, jak reaguje okolí na nás, a podle vlastních hranic reagovat na ně. Žijeme ve společnosti, nikoliv o samotě, a každou minutu vstupujeme do interakce s jinými lidmi. Proto nelze žádnou událost vytrhnout z kontextu a posoudit bez souvislostí. Kdo nechápe tuto zákonitost, kdo odmítá pochopit, že i on sám působí na ostatní, toho svět dříve či později nemile překvapí.

Hnutí podporující emancipaci žen po desetiletí vysvětluje, že ženy mají právo říci ne, vyslovit svůj názor a ohradit se, když se jim děje něco nepříjemného. To ovšem neplatí jenom pro ženy, ale týká se všech lidí na tomto světě. Jenomže vědět, že mohu, že mám právo, není totéž, jako být schopen si své hranice nastavit.

Je výhoda, pokud se člověk dokáže poučit, pokud se umí ohradit a je schopen své hranice pevně stanovit a dodržovat. Naopak ztracen je v jistém smyslu každý, kdo to nedokáže, nicméně nastavování hranic je součástí asertivity, již lze trénovat, což je potěšitelné pro každého, kdo má zájem na sobě zapracovat.

Co nás nezabije, co posílí

A teď k tomu druhému závěru, jenž je zřejmý ze všech zpovědí zveřejněných v posledních třech letech u nás i v zahraničí.

Každý z nás se ve svém životě setkává s nemilou událostí, obhroublostí, urážkou, s nespravedlností, osočením, drcnutím, brutalitou, s ránou pod pás, pohlavkem, napadením. Patrně proto, že totéž sám občas způsobuje.

„Zpíváš falešně,“ řekl mé sestře učitel hudební výchovy v šesté třídě – a ona už od té doby nezazpívala. Kamarád čtyřicet let úkorně v duši nese vzpomínku na nespravedlivé zatčení. Před mýma očima nedávno dobře oblečený pán vrazil do drobné paní a ona se ještě po hodině v mé náruči klepala, neschopna vstát a jít domů.

Někdo takovou událost lehce přejde a za dvě minuty o ní neví. Jiného zasáhne na několik dní. A pokud se sejde hrubost se špatnou dobou (například v dospívání či ve slabosti) nebo s nevhodným duševním rozpoložením či křehkou duší, může i drobná nespravedlnost způsobit člověku šrám, který si ponese hodně dlouho – a možná bez dobré terapie po celý život.

To ovšem nevyřeší žádná systémová změna, zákon či sebelepší výchovná kampaň. Dotčený možná sní o světě, v němž nikdo nikomu od dětství neublíží, ale to přání je nesplnitelné.

Autoři sci-fipříběhů podobné světy v literatuře i ve filmu mnohokrát zpodobnili.

Kdo nevěří, nechť si pustí film Minority Report (2002) nebo Dárce (2014), aby poznal, že ani sterilní svět bez ústrků a křivd svým obyvatelům štěstí nepřinese. Společnost nejspíš nemůže usnout na vavřínech konstatováním, že naše země je nejslušnější a nejbezpečnější ze všech historických dob.

Než veřejně hanět mužské pokolení, obvinit po letech bez soudu a bez důkazů, je třeba mluvit o potřebě vlastních hranic, o jejich uvědomování a o schopnosti postavit se nepříjemnému. A kdo toho tehdy či dnes nebyl schopen, tomu nabídnout hojivé nástroje, aby následky životních karambolů nemusel v sobě vláčet celý život.

Proto jsem ráda, že všechny ty ženy o svých zážitcích promluvily. Ne kvůli svému sexuálnímu obtěžování, ale protože pomohou otevřít oči nám všem.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů, bývalá ministryně spravedlnosti

MfD, 31.7.2020



Zapojte se do týdenního soutěžního kalendáře s decoDoma!
Zapojte se do týdenního soutěžního kalendáře s decoDoma!

Hledáte inspiraci pro zvelebení svého domova? Vítejte u decoDoma, kde najdete všechno od vybavení kuchyně, přes napínací potahy až po potřeby na...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.