Odpověď na základní otázku všehomíra, proč jsme my ženy na tomto světě, bychom po všech těch staletích výskytu člověka na planetě měli mít perfektně promyšlenou. A přece se zdá, že stále nejsme schopni se shodnout na jediné uspokojivé odpovědi. Nezaslouží si nový rok 2022 už konečně aspoň nějakou?

Neznalec moderních pořádků možná bez uvážení vystřelí od boku, že ženy jsou na světě proto, aby se staly maminkami a povily nové generace. Jenomže takový odvážlivec by se dočkal obecného opovržení, protože degradovat ženskou úlohu na prostou reprodukci se už nenosí ani v našich zeměpisných šířkách. Kdo by se přece jenom nechtěl vzdát třeskutého pojmu mateřství, musel by roli matky pojmout minimálně jako evropský projekt s korektním stanovením cílů, prostředků, nástrojů ohleduplné výchovy, metodiky nezávislého porovnávání a zejména hodnotících kritérií, jimiž lze posléze posoudit úspěšnost a udržitelnost.

Mateřství proto poučený diskutující radši nechá stranou už proto, že lehce zavání diskriminací jiných pohlaví, najmě otců. Ženám naopak poradí soustředit se na profesní kariéru, studovat, vzdělávat se, stoupat po firemním žebříčku, odhodit překonané rodinné stereotypy a zejména bez bázně a hany si pravidelně říkat o vyšší post a plat, podobně jako to od nepaměti činí muži. Údajně totiž nic neuspokojí ženu měrou stejně vrchovatou jako dosažení profesního uspokojení, v němž se moderní diva bez obav vyrovná mužům, a to nejen v armádě a na ministerstvu, ale i při placení útraty za večeři.

Tváří v tvář šplhání po firemním žebříčku vztyčí však nepřející škarohlíd ukazováček a položí provokující otázku, jaká to kariéra čeká na většinu žen kolem nás – na učitelku, notářku, poštovní doručovatelku, zubařku s vlastní praxí, servírku nebo prodavačku v supermarketu. Každý den stejná práce, ve třiceti jako v padesáti, protože během let se mění maximálně kancelář, zaměstnavatel, spolupracovníci a malba na zdi. Takovým nespokojencům lze zacpat přidrzlá ústa poukazem na doporučení ženám cestovat, učit se cizím jazykům, pracovat na sobě a na zvyšování vlastní kvalifikace, čímž se ovšem znovu vracíme na začátek a na krutý konkurenční trh, na němž je záhodno dohnat a předehnat zejména všechny ostatní soutěžící muže. Hodně náročné, nemyslíte? A k čemu nakonec slouží všechen ten shon?

Zkusme se pro změnu inspirovat uměním a filmy. Z literatury by se dalo soudit, že úkolem dnešní ženy je vyhledávat vzrušení, zážitky a sexuální uspokojení a odstřihovat pupeční šňůru, jež nás ženy poutá k našim matkám (jak to třeba činí Radka Třeštíková v knize s názvem Foukneš do pěny) nebo převychovávat muže za použití většího či menšího množství násilí (viz Stručné dějiny jednoho hnutí od Petry Hůlové) anebo jít si prostě za svým a nahlas říkat, co se nám holkám honí hlavou (jako Bál šílených žen od Victorie Mas nebo Ostrov žen moře od Lisy See). Filmy jsou ještě odvážnější, protože v nich se od žen čeká, že se v každém ohledu vyrovnají ostatním pohlavím (jako třeba Angelina Jolie Bradu Pittovi ve filmu Ms. & Mrs. Smith). Jindy dokonce ženy zachraňují náš i mimozemský svět, jak to činí Wonder Woman, Black Widow, kapitánka Ripleyová, Captain Marvel nebo Trinity v posledním Matrixu Resurrections. Chudinky holky, napadne vás možná - obrovská nálož, nebetyčné očekávání, šílená odpovědnost. A i ve filmech pak mnohé naše souputnice nečeká nic jiného než největší mateřská Sophiina volba, vyvolaná nemožností se naklonovat, být na dvou místech současně anebo nemyslet na své doma zanechané děti, a podobně jako to odjakživa lépe umějí muži zapomenout na rodinné starosti a cele se soustředit na práci a na kariéru. Kdo to chce vidět na stříbrném plátně, nechť si pustí Gravitaci se Sandrou Bullock, Proximu s Evou Green anebo Baby Boom s Diane Keaton. Obojí se stejně výkonně zvládnout nedá.

Aby však můj výčet byl vyčerpávající, musím doplnit ještě jedno hříšné konstatování, za které mě nejpřísnější feministky nelítostně srazí k zemi a na Twitteru podrobí kritice stejně zdrcující jako neúprosné. Část žen totiž smysl svého života i dnes vidí v opečovávání svého nejdražšího muže a v tom, že pro něj vytvářejí nebe na zemi výměnou za jeho péči a finanční i jiné zajištění. Být ekonomicky závislá na muži je však považováno za nejhorší životní motivaci, proto si takovou myšlenku troufnu učinit až na samém konci svého bilancujícího zamyšlení.

Na zklidnění a závěrem pak musím zmínit občanský zákoník, podle něhož každý člověk (tedy i každá česká tradiční, ale i nejmodernější žena) má právo hledat a nacházet vlastní štěstí. To znamená, že české právo nejen dovoluje, ale i podporuje, aby si každá z nás o svém životě sama rozhodovala, tím spíš, že různé ženy uspokojují naprosto odlišné věci, činnosti, aktivity a touhy. Mě moje rodina, má práce, má tvorba a moje vztahy. A kvůli světu mých dětí a budoucnosti této země pevně doufám, že většina žen bude i letos a v letech následujících své štěstí spojovat s dětmi, které přivádějí či jednou dozajista přivedou na svět. Protože bez dětí by časem nebyli muži, kariéry, sny, věci, peníze anebo vztahy. Ani čtenáři. A mimochodem ani samy ženy.

Autorka je prezidentkou Unie rodinných advokátů

MfD, 15.1.2022