Pokud si zaslouží ponechat pomníky „nejmenší záporáci“ Konfederace, pak si to zasloužili i komunisté padlí v protinacistickém odboji nebo sovětští kosmonauti.

Ve Spojených státech odstraňují pomníky představitelů otrokářské Konfederace, která před 152 lety prohrála občanskou válku s Unií. Někde je strhávají levicoví aktivisté, jinde vadí i republikánským politikům (viz interaktivní přehled). Likvidaci soch a pamětních desek i přejmenovávání ulic jde snadno odsoudit jako přepisování historie a stejně snadno chválit jako symbolickou nápravu křivd. Těžší je najít obecně platnou odpověď na principiální otázku: jestli a jak připomínat protivníky a nepřátele, na kterých se dá najít něco dobrého.

Padesát odstínů šedé

Příkladem může být generál Robert E. Lee. Právě o jeho sochu se válčilo v Charlottesville a vedou spory v řadě dalších měst. Velitel vzbouřeneckých vojsk? Ano. Majitel otroků? Ano, a v rozporu s „dobrými mravy“ rozděloval jejich rodiny. Rasista? Ano. Případ uzavřen, pryč s ním.

Zároveň ale člověk, který odtržení Konfederace a vojenský konflikt osobně odmítal, jen nad svůj osobní názor coby voják kladl loajalitu k rodné Virginii. Dík svému taktickému umu dokázal opakovaně vítězit proti přesile. Coby poražený velitel odmítl vést partyzánskou válku. To jsou některé z důvodů, proč se k respektu k němu veřejně hlásili prezidenti Woodrow Wilson nebo Dwight D. Eisenhower.

Vyložené záporné stránky Leeovy osobnosti nepřekonávají záporné stránky postav stále obecně tolerovaných. Otroky vlastnila většina Otců zakladatelů, včetně George Washingtona nebo Benjamina Franklina. První je dodnes na dolarové bankovce, druhý na stodolarové. (Prezident-otrokář Andrew Jackson zdobí desetidolarovou.) Rasismus je odporná vlastnost, jenomže člověk je tvor stádní – a porazit v sobě představu o nadřazenosti bílého muže bylo ve Virginii uprostřed devatenáctého století patrně těžší než kdekoliv jinde kdykoliv jindy.

S českými Lee jsme zatočili

Právě v šedé zóně zhruba definovatelné jako „nebyl to stopro klaďas, ale ani čirá svině, jeho názory odpovídaly době a jeho vlastní nepřátelé ho respektovali“ se nachází řada osobností, které po sametové revoluci potkal v Česku stejný osud jako teď generála Lee ve Státech: zmizeli z podstavců i z názvů ulic.

Předně to byl Julek Fučík a další komunisté padlí v protinacistickém odboji: Marie Kudeříková, Herta Lindnerová, Eduard Urx… Byli to hrdinové? Nepochybně byli: kéž by takovou porci odvahy prokázalo víc lidí. Sloužili komunistickým myšlenkám? Sloužili, ale v jejich sociální skupině to byl tehdy mainstream. Podíleli se na vybudování zločineckého režimu? Nedostali příležitost. Kdyby dostali, někteří by mu sami padli za oběť. A spousta z nich by se z pohledu na normalizační komunisty, kteří z jejich jmen ždímali svou legitimitu, poprávu zblila.

Kosmonauti, Jurij Gagarin zvlášť: zaslouží si připomínat? Kvůli tomu, že lezli do strojů, které před tím nikdo nevyzkoušel, a letěli v nich tam, kam před tím žádný člověk neletěl, určitě ano. Kvůli tomu, že tím přispívali ke slávě Sovětského svazu, ne – ale do čerta, narodili se v něm a nikdy nic jiného nepoznali. V Praze kosmonauti přišli o stanici metra, v Brně Gagarin o ulici. Na Měsíci mají přitom oběti sovětského kosmického programu spolu s oběťmi toho amerického jediný mimozemský pomník; potajmu ho tam dopravili američtí astronauti, kteří na rozdíl od kamvítrtamplášťů z místopisných komisí vědí, jaké to je netušit, jestli se vrátíte na Zemi.

Nebo takový Karel Marx. Na kolik jiných intelektuálů se s úctou odkazuje tolik jiných intelektuálů, kteří přitom velmi nesdílejí jeho přesvědčení? Na jednoho – na Ježíše. A přesto Marx v Česku přicházel o pomníky i o ulice, ačkoliv ještě pořád ne o všechny. (V Německu na to jde Angela Merkelová – údajná neomarxistka! – víc zgruntu: její CSU mu chce sebrat všech 550 ulic a náměstí najednou.)

Hraběcí rady přes oceán

Je proto velká škoda, že se aktuální americký spor o pomníky v Česku nedaří lokalizovat. Když Milan Vodička v MF Dnes (30. 8.) píše o „hysterii“ a „komisařích americké kulturní revoluce“, aniž dokázal bez úšklebků připustit, že velká část jím bráněných osobností byla zároveň tyrany, je to podobně hraběcí, jako kdyby nám přes oceán američtí levičáci kázali, co s našimi komunisty.

Místo rozhojňování žánru „Češi vám to řeknou“ by bylo vhodnější začít při téhle příležitosti s odstupem přemýšlet nad tím, jestli nebylo barbarské se s některými kontroverzními ikonami vypořádat tak rychle a důsledně. Tím spíš, že má najednou tolik konzervativních pravičáků slzu v oku při pohledu na kácející se sochu a odšroubovanou pamětní desku.