Včera prošuměl Den veteránů. U nás patří tento svátek k oficiálním významným dnům už jedenáct let, ale neznám nikoho, kdo by ho nějak vnímal. Zato sedmý listopad, to je něco jiného! Výročí krvavé revoluce, která se stala výchozím bodem pro křížovou cestu doslova stovek miliónů lidí napříč dvacátým stoletím, ten se slaví - třebaže ty nevinné dětičky třímající lampióny netuší, proč vlastně capkají sychravým podvečerním šerem. Ale nechci nad tímto faktem bědovat, natož abych moralizoval.

Zkrátka, svátek 11. listopadu se u nás nevžil, ani za první republiky se neslavil. Proč taky. Pro nás, tedy pro Rakousko-Uhersko, skončila první světová válka 4. listopadu, kdežto Německo to vydrželo ještě týden, než bylo ve vagónu přistaveném na nádraží v Compiegne v jedenáct hodin jedenáct minut podepsáno příměří. Češi tenkrát nejásali nad příměřím, ale nad novou republikou a nad koncem třistaleté poroby a těšili se, že je čeká šťastný a klidný život v míru na příštích padesát let a pak ještě déle.

Veteránů bylo tehdy habaděj. Ještě víc bylo těch, kdo se veteránství nedožili. Odhaduje se, že Čechů ve válce padlo na sto padesát tisíc a legionářů dalších pět tisíc. V dětství a mládí jsem potkal několik veteránů. Pan doktor sloužil v rakouské armádě jako snajpr. Svěřil se mému tatínkovi, že ví o padesáti lidech, které zabil. Trpěl kvůli tomu nespavostí, usnul na jednu, dvě hodiny a pak ho probudily vidiny. Méně tragická figura byl pan Nechvátal, trafikant ve Slapech. Chlubil se, že má v těle čtrnáct střepin od granátu. Pomník s několika desítkami padlých obce Slapy je dodnes v parčíku, nedaleko místa, kde měl pan Nechvátal svoji trafiku.

Ten třetí veterán měl neobyčejný osud. Jednou jsem ho navštívil, aniž jsem co tušil o jeho minulosti. Všiml jsem si legitimace Svazu protifašistických bojovníků. Vysvětlil mi, že je legionář. To mě zaujalo. A v jaké že byl legii, ruské, francouzské nebo italské, ptal jsem se ho. Ukázalo se, že v žádné. Sloužil v rakouské armádě a po demobilizaci se vrátil domů. Nesehnal zaměstnání a nechal se v nouzi naverbovat jako dobrovolník do boje proti maďarským komunistům, kteří vtrhli na Slovensko. Když byl Béla Kun ze Slovenska vyhnán, čeští dobrovolníci se vrátili domů a dostali statut legionáře. Tak se tento dobrý muž stal protifašistickým bojovníkem za ozbrojený boj proti komunistům o deset let dřív, než se bratři Mašínové narodili.

To jsou dávné historie. Ale snad se jednou atmosféra v naší zemi změní v tom směru, abychom mysleli na současné veterány. Jsou mezi námi a zdaleka to nejsou starci. Sloužili pod českou vlajkou na Balkáně, v Iráku a v Afghánistánu. Jako bychom je neznali, tváříme se, že nejsou a nikdy nebyli. Ta atmosféra se nezmění hned tak brzy, tím spíš že se nezmění v době, kdy se chystá předání moci ve státě slábnoucí sociální demokracii a posilující komunistické straně. Ale pro začátek bychom mohli udělat maličkost. Prostě si vzpomenout, že ti lidé jsou mezi námi a že mají za sebou něco, co má smysl.

LN, 12.11.2012