Takže: Většinou to u nás ekonomicky celkem jde, hlavní "krizi" mají periferní západní i východní státy, ale z hlediska budování "rozvinuté " demokracie nic moc. Na naši oblast totiž působí mnoho negativních činitelů, s kterými původně "tak ňák, souzi" z Brusele a amerických universit nepočítali. Stručně:
1. Nezkušenost většiny obyvatel s demokracií. Čím bylo, do doby než začala bolševická nadvláda komunistů, v dané oblasti nebo státu demokracie méně, tím hůře. Západní intelektuálové, praví i leví, plánující po roce 89 pro východ "budoucnost" se nepoučili ze zkušenosti komunistů. Okopírování něčeho, co (teoreticky) "funguje u nás", nemusí být úspěšné. A že to neznamená, že to bude stejně fungovat i jinde. Sověti to pochopili už někdy v sedmdesátých letech, když hledali důvody, proč ta RHVP nějak kulhá. Když porovnávali své výsledky v Mongolsku a Číně s NDR a Československem. Došlo jim, že se prostě nedá přeskočit z feudalismu do rozvinuté (socialistické) společnosti. Ať ten termín znamená co chce. Soudruzi se tímto poznáním neřídili, protože to nesouhlasilo s jejich ideologií. A jak se zdá, i Západ teprve teď udiveně poznává, že historické etapy se nedají přeskakovat. Třeba po politických neúspěších v Iráku a Afghánistánu. Ono, co se týče tamních reálií, jak říká můj kamarád sinolog Egon, ti pitomci (nejdřív v Kremlu a pak v Washingtonu) asi nečetli Kiplinga. A když četli, tak nepochopili.
2. Průběh přerodu komunistických společností - jejich "návrat do světa", tedy otevření hranic a působení neznámých sil - mimořádně emočně stresuje velkou část obyvatelstva. Konzumní kapitalistický ráj je plný lákadel, ale je to náročný ráj. A mnozí se v něm doslova topí. Abyste si uměli vybírat a rozhodovat, to se musíte naučit. Východ to dodneška příliš nezvládl. Jak ve zboží, tak v politice.
3. Na prudkou změna sociálního statusu (sociální status - postavení osoby nebo skupiny ve společnosti) velká část obyvatel nebyla vůbec připravena. Všichni byli zvyklí žít po desetiletí v "rovné bídě", a to včetně "nomenklaturních kádrů". Jejichž "přepych" byl na úrovni katalogu Neckermann. Chudoba byla "spravedlivá" (nepočítaje malou skupinu šmelinářů a grázlů, která ovšem svůj přepych umně skrývala). Společenská změna tak znamená podobně stresující zkušenost, jakou zažili naši předkové v době nástupu první průmyslové revoluce. A následujících reálných revolucí.
4. Přišla změna věkových hodnot. Starší generace nemají z hlediska životních praktických zkušeností často dětem co nabídnout. Mladá generace si plně uvědomuje neplatnost dosavadních zkušeností a sociálních a pracovních návyků rodičů a i ji to znervózňuje. Velká část společnosti tak má pocit vyřazení. Velký problém mají mimochodem opět bývalí zemědělci (jako v 19. století), jejichž počet cca - 60% v 19. století, 15 až 20 % ve 20. století - byl opět minimalizován až na dnešní cca 2%!
5. Těmito změnami se objevila frustrace zvláště starší a věkem průřezově obecně méně vzdělané části společnosti. Problémy mají dnes i ti, jimž bylo v době rozpadu SSSR a RVHP cca 10-15 let. Mají pocit, často oprávněný, že už nikdy nedoženou mladší generace a že byli ochuzeni o obrovské životní příležitosti
6. Objevuje se nový fenomén. Středo- a východoevropská společnost, v které bylo tradičně zvykem, že "starší" pomáhali mladším osobně i finančně (peníze a bydlení), je vykolejena. Značná část mladých lidí vydělává násobky platů svých rodičů anebo jejich penzí a vnuci žijí v kyber-světě a na "síti".
7. Atd....
Ačkoliv to není doposud odborně zpracováno, je jasné, že celý tento bývalý „východní“ blok má sice různé možnosti a odlišné historické zkušenosti, ale některé věci jsou místně geopoliticky determinované. Nelze je „vymazat“, ani „odstranit“. Podle toho, v jaké momentální fázi vývoje je jednotlivá společnost (stát), přichází k moci buď více demokracie, anebo se více prosazují „silní jedinci“ a jejich skupiny.
Proto ve fázi národního uvědomění Slováci volili Mečiara, proto si Bulhaři zkoušeli vybudovat nový stát pod „carem Simeonem“, proto volili Poláci Kaczyńského. Tyto populisticko-nedemokratické experimenty v době obecné prosperity neuspěly. Nebo se alespoň dlouho neudržely.
Pod vlivem frustrace z neúspěšného anebo málo úspěšného hospodářského a společenského vývoje se však dostávají k moci lidé jako Putin, Janukovič, Orbán a další. Tito autoritativní vládci po převzetí rychle ztrácí svoji „demokratickou fasádu“. Začínají používat čím dál drastičtější metody vládnutí. První na řadě bývají media. Protože lidé v postkomunistických zemích obecně mediím slovo od slova věří, začínají „autokrati“ omezovat jako první „nezvladatelnou moc mediokracie„. Naše media ,jejich majitelé, novináři a PR agenti opojení vlastní mocí už dvacet let „nechápou“, o co jde. Neustálým vyvoláváním skandálů a mediálních her doslova podkopávají demokracii. A až to přijde, nikod se jich nezastane viz projelcinovské Rusko. Jak pravil šéf největšího pravicového deníku Magyár Nemzet Péter Csermely , převládne názor, že novináři nejsou žádní zvláštní nadlidé,aby si pro sebe mohli požadovat výjimku z demokracie. Třeba u nás zveřejňovat ukradené policejní spisy, na zakázku a beztrestně likvidovat podle objednávky „ nepohodlné osoby“. A to vše do doby, kdy na ně dolehne za potlesku „národa“ „tvrdá ruka“ silného vládce.
Pak následuje reformovaný socialismus buď sovětského – Bělorusko - anebo italsko-fašistického (nacionalistického a korporativistického) typu jako dnes v Maďarsku.
Chyby a také záměrné činy některých velkých politických a ekonomických hráčů neschopných pochopit změnu, která se udála po roce 1989, a slabost a neschopnost Evropské unie tento proces ještě zrychlují. Putinovo Rusko je v očích většiny jeho obyvatel, přes bruselskou kritiku, stále celkem svobodná a prosperující země. Také začíná působit „pořádek a úspěchy“ Číňanů a v našem regionu Lukašenko. Bělorusko připomíná daleko úspěšnější variantu Husákovy normalizace, která byla pro velkou část obyvatel ČSSR celkem pitomým ale snesitelným státem. Dtto si myslí mnoho obyvatel NDR o své minulosti. My, chartisté, jsme byli často považováni za blázny. (A dodnes mnohými považováni jsme, že?!)
Ve společnosti sílí touha po klidu,. Po tom, aby někdo jiný, někdo „seshora“, vyřešil problémy, neotravoval lidi, navenek zachoval „národní hrdost“ (Lukašenkovy půtky s Putinem) a nakonec aby přestaly člověka tepat ty neustálé negativní zprávy. Kdo viděl prakticky „normalizační“ slovenskou TV za Mečiara a sleduje občas ruské televizní stanice, ví, o čem mluvím. Sociálně populistická propaganda zvyšuje v lidech pocit, že je vše v dobrých rukách. Stát prosperuje, problémy „báťuška“ vyřeší a zase bude dobře.
U nás eurohujerští politici neustále hledají jako východisko z „marasmu“ „novou čistou stranu“. A stále a stále ji nenacházejí. A lidé jsou stále a stále více naštvaní. Posledním „výhonkem“ této touhy (ale nikoliv vymyšleným skupinou označovanou „pravda a láska“) jsou Věci veřejné. Jejich populismus je bezbřehý, jejich touha po moci také a na uzdě je drží jen stále ještě fungující unijní penězovod.
Nedokáží-li se naši „demokratičtí“ politici dohodnout, úprk všech možných populistů a osob toužících po moci k VV ještě zesílí. A také příliv peněz. Typickým příkladem je člen (NERV) a ředitel pro strategii společnosti Partners Pavel Kohout, presidentský kandidát (za ČSOB, ČSSD a zelené) Švejnar a další. Krysy opouští potápějící se lodě a spěchají na palubu možného příštího vítěze.
Ten slibuje zatočit s korupcí (dálnice), s nenasytnými kapitalisty (uhlí a banky), se zahraničními zloději (kdokoliv), slibuje vyčistit státní správu (až ovládne policii a státní zastupitelství) a povznést sebevědomí země - tak nějak obecně. Hlava VV statečně bojuje v koalici proti koalici a (ne)pomáhá ČSSD. Řídí několik ministerstev, obklopen „zásadovými mladými a nadějnými“ ženami a muži…a přitahuje ty mocichtivé osoby, , kteří byli jinde shledáni „lehkými“.
Kdo by odolal? Jediné štěstí - tedy páně Bártovo neštěstí - je, že jeho tvář a hlas se příliš nehodí do doby vizuálních medií. Ale všeho do času. Lukašenko také není žádný fešák a volí jej skutečně asi tak 70-80% Bělorusů.
Konec konců, dneska už to každý ví, jak kdo vypadá. Tady nejsme v Americe. A povede-li se véčkařům v politice obstát, co záleží na hlasu a vzhledu a nějakých čertovinách. Jen když bude klid.
A jak to napsal K. H. Borovský v Králi Lávrovi:
tak po letech zvykli si Irčané
na tu podivnost „
A i kdyby se něco provalilo, třeba jako ta sledovačka, že, tak přeci, jak bylo nedávno zaobaleně napsáno i na Psu::
„však co (dobrý) král chce,
zdrávoť pro poddané,
….. “A po krátké době, když utich' povyk, líbil se přec lidu dobrý panovník,...
A nakonec, když to vychází Putinovi, Orbánovi a Lukašenkovi, proč ne někomu u nás? Takže nakonec k zamyšlení ještě něco z Bible.: „Po ovoci je poznáte. Je-li zdravý kořen (tj. říkají-li a činí-li poctivě), je i ovoce zdravé. Je-li kořen nezdravý (nemluví-li pravdu a nečiní-li čistě a poctivě) i ovoce je nezdravé.“ (Mt 7,16):
Vítejte u nás , Vaše vysokoprevoschoditělstvo! Už jsme na Vás čekali?!?