Dnešní doba zbožštila slova. Ne snad že by dané slovo platilo jako svaté, ale bohužel v tom smyslu, že vypuštěná slova - ať už se naplňují jakkoliv a míní se jimi cokoliv - jsou měřítkem všeho. Důležitější než to, jak politik plní sliby, je to, co říká veřejně i v soukromí. A jak to říká. Pokud nevěříte, přesvědčí vás „kauza“ Mirka Topolánka.
Bývalý premiér získal cejch antisemity a homofoba, jakousi černou známku liberální společnosti. Proč? Protože nesnáší Židy a homosexuály? Ne. Protože takový závěr naznačuje mediální slogan, jakýsi sound bite, jak se teď módně říká, prostě účelově vybraná a zdeformovaná tresť ze soukromého vyjádření Topolánka pro redaktory magazínu LUI.
Kdo četl celý přepis dialogu, třeba na ČTK, musel si udělat jiný obrázek. Topolánek se vyhýbal odpovědím na pitomé, paušalizující otázky, a když už se rozhodl pro vstřícnost, jasně a po svém řekl, že paušalizace neuznává: Slamečka uhýbá, ačkoliv je gay, Fischer uhýbá, ačkoliv není gay, ale Žid. Zločin? Jen pro toho, kdo si přečte novinovou zkratku (třeba „Je to Žid a uhne, řekl o premiérovi Topolánek“ na iDNES). K odsudku, ke společenské ostrakizaci, to ale stačí.
Padni komu padni, ale...
Kdo se podívá za mediální zkratku, vidí celistvější obraz. Topolánek je lidový tribun, hulvát, možná člověk postrádající empatii. Nedochází mu (respektive dochází s velkým zpožděním), jak jeho chování vnímají ostatní. Jak vnímají jeho závodění po dálnici s majáčkem, jak vnímají jeho dovolenou v Toskánsku, jak vnímají jeho nevymáchané výroky. To je pravda, ale stejně tak je pravda, že Topolánek tak mluví na všechny strany, padni komu padni.
Když teď charakterizoval řadové Čechy volící Paroubka jako lidi typu knedlo-vepřozelo, kteří by všechny zavírali a nakopali do prdele, strhla se bouře. Když totéž říká David Černý, intelektuálové si ho pochvalují. Češi obvykle vidí všechno negativně, a když k něčemu dojde, tak se podělají, řekl před dvěma lety Topolánek, a čelil žalobě. Češi si vytvářejí iluze, a když jsou konfrontováni s vnější zkušeností, tak se zhroutí, citovaly noviny režisérku Agnieszku Hollandovou, a intelektuálové pochvalně mručeli. Upřímně, vidíte mezi těmi výroky nějaký rozdíl?
Problém je v tom, že padni komu padni funguje jen tehdy, pokud se netýká menšin a společensky nedotknutelných témat. Tady už končí zbožštění slova a začíná něco, co by šlo označit jako slovní sektářství. Už skoro nikdo se nezajímá o to, zda Topolánek skutečně zhanobil Fischera a Slamečku, Židy a homosexuály, vidíme přece titulek „Je to Žid a uhne“.
„Případ Topolánek“ je jakousi českou verzí německého „případu Hermanová“. V září 2007 spisovatelka Eva Hermanová uváděla svou novou knihu, neobratně řekla, že osmašedesátníci odstranili spolu s pozůstatky nacismu i rodinné hodnoty - a liberální mainstream z ní udělal obhájkyni třetí říše (byla vyhozena z televize). Ne kvůli rodinným hodnotám, ale kvůli interpretaci jejích slov.
A teď přijde to podstatné. Na intelektuální půdě se Hermanové zastal spisovatel Henryk Broder. Coby německý Žid si totiž dovoluje pohrdat politickou korektností a odmítá být rukojmím krásných slov: „Ti spravedliví, kteří se obuli do Hermanové, zvolili špatný terč. Je to antifašismus, který už dávno opustil předmět svého vlastního zájmu a nejlépe se mu daří tam, kde už žádný fašismus neexistuje -ve virtuálním prostoru laciného odporu,“ napsal v roce 2007. Něco podobného teď můžeme říkat o Topolánkovi a jeho odsudcích.
Kde je český Henryk Broder?
Kdyby byl Topolánek skutečně homofob a antisemita, jednal by za ta léta, co ho známe, jinak. Poměřujeme-li antisemitismus tím, co nejvíce ohrožuje Židy jako společenství, jako národ, patří k němu především pokusy o delegitimizaci židovského státu a jeho práva na sebeobranu. Jenže právě tady nejvíce foukali proti nebezpečnému evropskému větru Topolánek se Schwarzenbergem, když loni, na počátku českého předsednictví EU, jeli do Izraele s pochopením pro vojenskou operaci v Gaze. Chová se tak antisemita? Ale pro ty, kteří zbožštili korektní slovo, je dokladem antisemitismu pouhá poznámka, že Jan Fischer je Žid.
Je to možná paradox, ale právě židovské prostředí, tradice, která dala světu kulturu (psaného) slova, módnímu kultu slova nepodléhá tak jako pokrokový Západ. Před dvaceti lety řekl izraelský premiér Jicchak Šamir v rozhovoru pro noviny, že Poláci sají antisemitismus s mateřským mlékem. Paušalizace jako hrom, ale nestalo se vůbec nic. Henryk Broder napsal ve své poslední knize Hurá, vzdáváme se!, že islám se má k islamismu jako teror k terorismu, a také nic. Kdyby to napsal Geert Wilders, číhala by na něho žaloba za útok na islám.
Odkud ten rozdíl? Dost možná odtud, že židovská tradice nevelí puntičkářsky špehovat slova, vytrhávat je z kontextu a spojovat je s vlastními účelovými interpretacemi. Zvažujme pronesená slova, ale zvažujme je ve spojitosti s tím, jak jejich nositel koná, jaké názory zastává, v co věří. Pak musíme dojít k závěru, že Topolánek je neotesaný Valach a hulvát, ale není praktikující homofob ani antisemita.
LN, 23. 3. 2010