Statistiky uvádějí nelichotivá čísla o počtu studentů, kteří by se chtěli věnovat podnikání. V posledních ročnících vysokých škol je jich jen sedm procent. A skutečně, podnikat pak začnou jen čtyři procenta. Příčin je více, podle mého názoru dvě zásadní. Mezi přednášejícími na vysokých školách najdeme jen málo těch, kteří mají tušení, co to podnikat je, natož aby to někdy sami zkusili. Akademické prostředí až na výjimky rozhodně tvorbu nových nápadů a jejich komercializaci nepodporuje. Druhou příčinou je obecné pejorativní vnímání podnikání. Podnikatel možná už není kdosi v zemanovském fialovém saku a bílých ponožkách. Ale určitě většina z nich krade, podvádí na daních nebo klame zákazníky. Kde jinde by proboha ty „peníze“ vzali? Široce medializováni jsou Krejčířové, Pitrové a Mrázkové. Politici před volbami podnikatele populisticky drtí zákoníky práce, převáděním povinností platit nemocenskou, ústupky odborářským bafuňářům.

Jak to vypadá jinde, v poněkud standardnějších ekonomikách? Překvapení! Všeobecné povědomí, že úspěšné podnikání startují Gatesové, Dellové, Zuckerbergové, Brinové buď ze školních lavic, nebo na útěku ze školy, je mýtus. Průzkum v USA zjistil, že průměrný věk zakladatelů úspěšných start up podniků je 39 let. Dvakrát více je těch, kteří začali po padesátce než těch, kterým bylo méně než pětadvacet. A bohužel, ze založených a sledovaných firem přežívá jen třicet procent. Více než dvacetileté sledování také odhalilo, že ochota riskovat se snižuje s úspěšností podnikání. Obava z rizika na startu tedy není tak velkou zábranou, jak bychom čekali. Ukázalo se také, že jen dvanáct procent podnikajících založilo svůj úspěch na nové inovativní myšlence. Drtivá většina tvrdí, že příčinou úspěchu bylo excelentní provedení naprosto běžného nápadu.

Je tedy málo vítězů. Převést přes údolí smrti svůj nápad, udělat z něj službu nebo výrobek a uspět na trhu se každému nepodaří. Získat a udržet lidi, zviditelnit výrobek za malé peníze není snadné. Nicméně i chybami se člověk učí, jen by je neměl opakovat. Zvyknout si na myšlenku, že peníze, práci, vzdělání, hmotné požitky mi nikdo nedá, že se o ně musím postarat sám, je zdravé a výchovné. Související „školné“ je drahé, ale efektivní. Stát by tuhle tendenci měl určitě podporovat. Podnikatelé nemají čas chodit zbytečně k lékaři, nebo se nechat svážet autobusy pod okna vládních budov. Práce pro ně není docházením do firmy, ale jediným zdrojem obživy, a neupravují si platy plošně podle inflace.

Euro 26/2008